Dva týdny dřiny a oficiálně jsem dosáhla bodu zlomu.

Ne toho dramatického, kdy se zhroutíte ve stáji – spíš toho pomalu doutnajícího poznání. Že jestli se brzy nebudu cítit jako lidská bytost místo pomocnice na ranči věčně oblepené koňskými chlupy, asi se fakt zblázním.

„Dneska večer jedu do Cedar Falls,“ oznámila jsem u večeře a snažila se znít nenuceně. „Tommy se zmínil, že je v baru party. Potřebuju se nadechnout. Dva týdny samé práce na ranči mě dohánějí k šílenství.“

Vidlička v jeho ruce strnula. Když se na mě podíval, v jeho výrazu se zablýsklo cosi nebezpečného. „Ne.“

„Prosím? Neptala jsem se o dovolení.“

„Tak mi dovol, abych ti sdělil to svoje.“

Jeho hlas klesl do toho hlubokého, nebezpečného rejstříku, ze kterého jsem se napřímila.

„Nikam nejedeš. Zodpovídám se za tebe tvému otci a nedovolím, abys mě kompromitovala tím, že se opiješ a uděláš scénu ve městě, kde mi na pověsti záleží.“

„Na tvé pověsti,“ zopakovala jsem pomalu a nechala každé slovo dopadnout s maximální dávkou sarkasmu. „Jasně. Protože nedej bože, aby si někdo velkého Jakea Sullivana spojoval s holkou, která chce jeden normální večer venku.“

„Ty ty lidi neznáš. Neznáš ten bar –“

„A nikdy je nepoznám, jestli mě tady budeš držet zamčenou jak nějakou vězeňkyni.“ Vstala jsem a židle hlasitě zaškrábala o podlahu. „Udělala jsem všechno, co jsi chtěl. Dva týdny vyklízení stájí, tahání krmiva a vstávání v nekřesťanskou hodinu. Jeden večer. O víc nežádám.“

„Nejsi vězeňkyně. Jsi host, který musí dodržovat pravidla.“ Vstal a odnášel svůj talíř pohyby, které byly až příliš ovládané. „Odpověď zní ne, Adison. Nech to být.“

Ale jo, nechala jsem to být.

Rovnou jsem to nechala přejít do plánu vyplížit se ven ve chvíli, kdy půjde spát.

Tommymu přišlo k popukání, že vzdoruju přímému Jakeovu rozkazu. Vyzvedl mě na konci příjezdové cesty, motor jeho náklaďáku běžel, zatímco jsem nastupovala v jediných šatech, co jsem si přibalila – krátkých, černých, rozhodně nevhodných na ranč.

Vysloužila jsem si tím od něj tiché hvízdnutí.

„Šéf mě zabije,“ řekl vesele, zatímco jsem si ve zrcátku na stínítku opravovala make-up. „Jako fakt mě zavraždí a schová mé tělo na jižní pastvině.“

„Jake mě nevlastní,“ odsekla jsem, i když mi srdce bušilo provinilostí smíšenou s rozechvěním. „A navíc se to nikdy nedozví.“

„Jasně,“ řekl Tommy, očividně nepřesvědčený, ale stejně jel.

Cedar Falls si pod nočním životem představovalo bar jménem The Dusty Boot, který vypadal úplně stejně jako každý venkovský texaský bar v každém filmu, co kdy vznikl. Neonové cedule, pick-upy na parkovišti, country muzika prosakující skrz zdi.

Ale bylo tam hlučno a narváno a blaženě prosto vyčítavého pohledu Jakea Sullivana.

Vydržela jsem zhruba deset minut, než se zhmotnil chlápek jménem Brent.

Vysoký, slušně vypadající tím obecným kovbojským způsobem, s tím druhem sebevědomí, co pramení z toho, že je velkou rybou v hodně malém rybníčku. Koupil mi pití, aniž by se ptal, nakláněl se při řeči moc blízko a v očích měl ten výraz, který říkal, že mě považuje za jistou věc.

„Ty seš ta holka, co bydlí u Sullivana, viď?“ řekl a ruku mi položil na kříž, jako by měl právo se mě dotýkat.

„Zprávy se šíří rychle.“

Jeho úšklebek se rozšířil. „Holka z města. To se mi líbí.“

Na zlomyslnosti je zrádné to, že z vás dělá hlupáka. A já se vezla na vlně čisté, vykrystalizované zlomyslnosti namířené výhradně na Jakea Sullivana a jeho panovačné kydy.

Takže když mě Brent vyzval k tanci, řekla jsem ano. Když si jeho ruce dovolily až moc, neodtáhla jsem se. A když navrhl, ať se jdeme „provětrat“, vážně jsem o tom uvažovala.

Ne proto, že bych ho chtěla, ale protože výraz na Jakeově tváři, kdyby to zjistil, by za to stál úplně všechno.

A pak samozřejmě dveřmi prošel Jake.

Uviděla jsem ho dřív, než on mě, a výraz na jeho tváři mi sevřel žaludek. Vypadal… bože, vypadal zuřivě. Ne tím chladným, ovládaným hněvem, na který jsem byla zvyklá. Tohle bylo cosi pradávného, nebezpečného, sotva drženého na uzdě.

Jeho oči si mě našly na tanečním parketu. Našly Brentovy ruce spočívající na mém těle, nebezpečně nízko. Našly, jak blízko u sebe stojíme.

Teplota v místnosti klesla asi o dvacet stupňů.

Najednou byl u mě, popadl Brenta za límec a odhodil ho stranou, jako by nic nevážil. Brent zavrávoral, otevřel ústa na protest, ale ať už v Jakeově tváři uviděl cokoli, slova mu odumřela.

Pak byly Jakeovy ruce na mně, trhnutím mě přitiskl k hrudi tak prudce, že jsem zalapala po dechu. Paži mi ovinul kolem pasu jako železný pás a vytvořil zeď mezi mnou a zbytkem světa.

Sklonil se, ústa u mého ucha, dech horký na mé kůži.

„Jsi můj problém,“ zavrčel tichým šepotem. „A já rozhoduju o tom, kdy tě pustím z řetězu. Ne ty. Ne nějaký kovboj, co má víc rukou než rozumu. Já. Rozumíš?“

Můj. Jako by vlastnil nějaký kousek mě, který jsem mu nesvolila dát. Ten majetnický, vlastnický tón mi rozbušil srdce.

Tohle nebyl ten chladný, odtažitý Jake. Tohle bylo něco syrového, přivlastňujícího a děsivého. Jeho sevření zesílilo a já cítila každou tvrdou linii jeho těla přitisknutou k té své.

Nečekal na odpověď. Jen popadl mou ruku a táhl mě skrz bar, ignoroval Tommyho vykulený pohled, ignoroval šepot, který do rána dorazí do každého kouta Cedar Falls.

A pak jsem seděla v jeho náklaďáku a dveře práskly takovou silou, až se otřásl celý rám.

To ticho působilo živě, pulzovalo zuřivostí a něčím temnějším. Pozorovala jsem jeho profil – ztuhlou linii čelisti, sevření volantu až do zbělení kloubů, sval poškubávající ve spánku.

„Jaké máš právo?“ vyhrkla jsem konečně. „Řídit, kam jdu, s kým mluvím? Nejsem tvoje dcera. Nejsem tvoje žena. Jaké máš právo chovat se, jako bys mě vlastnil?“

„Tvůj otec mě požádal, abych tě chránil,“ procedil přes zaťaté zuby s očima upřenýma před sebe. „To je to právo, které mi dal.“

„Před čím? Před večerem venku? Před tancem? Před tím, abych se aspoň jednou ve svém mizerném životě –“

„Přede všemi,“ potvrdil a něco v jeho tónu mi obrátilo žaludek. „Včetně tebe samotné, jak se zdá.“

Měla jsem se u toho zastavit. Ale vzpomínka na jeho ruce na mně, na to majetnické zavrčení, na to, jak mě k sobě trhnutím přitiskl… to ve mně zažehlo cosi bezhlavého.

„Chováš se jako nějaký bodyguard,“ řekla jsem a posunula se na sedadle, abych se k němu otočila čelem. „Ale viděla jsem ti v tom baru do očí. Ten způsob, jakým jsi mě popadl, když na mně měl Brent ruce.“

Nechala jsem hlas klesnout, záměrně svůdně.

„Byla to všechno jen povinnost, Jakeu? Pro tatínka? Nebo bylo něco z toho pro tebe?“

Dech mi hřál na jeho rameni, záměrně a zkoušejíc. Sledovala jsem, jak mu pracuje hrdlo, když polkl, viděla jsem, jak jeho sevření zesílilo, až jsem si myslela, že zlomí volant.

Náklaďák uhnul, než to vyrovnal a zastavil u krajnice ve spršce štěrku.

Otočil se ke mně a jeho ruka se zvedla – jemně, ale pevně – zatlačila mě zpátky do sedadla a vytvořila odstup. Když se na mě podíval, oči měl chladné, ledové.

„Tyhle malé triky možná zaberou na tvoje chlapečky z fondů zpátky v Manhattanu,“ řekl hlasem chladným jako zima. „Ale já nejsem žádný mladík, kterého by zmanipulovaly hry nezralé holky. Chceš zkoušet, kam až můžeš zajít? Dělej to s někým ve svém věku, kdo to nemá v hlavě srovnané.“

Ta slova mi připadala jako kýbl studené vody.

Nezralá. Holka. Ne žena – holka.

Jako bych nebyla nic než dítě, co vyvádí scénu a používá sexualitu jako zbraň, protože to neumí jinak.

Opřela jsem se na sedadle, ale za žebry mi stoupal oheň – nebezpečný a odhodlaný. On si myslí, že jsem nezralá? Holka, co si hraje? Fajn.

Ukážu mu přesně, jak moc jsem žena. Dokážu mu svou sílu, svou zralost, a prolomím tu železnou sebekontrolu, kterou nosí jako brnění.

Donutím ho přiznat to, co oba víme, že cítí, i kdyby nás to oba mělo zabít.