Bankovní převod projde ve 2:47 ráno.

Sleduju, jak na obrazovce bliká potvrzovací kód, a něco v hrudi mi povolí. Ne moc. Jen tolik, abych se nadechla.

Čtyřicet tři tisíc dolarů. Každý cent, který jsem za šest let správy financí Silverpine ušetřila, zatímco mě platili zlomkem toho, co ta pozice stojí. Declanova účetní, jeho organizátorka akcí, jeho neplacená emocionální dřina – všechno za tu výsadu být přehlížená ve vlastním podělaném manželství.

Peníze teď leží na účtu vedeném na dívčí jméno mé matky. Nevystopovatelné. Čisté.

Týden do obřadu rozvázání pouta.

Sedm dní, abych zmizela, jako bych tu nikdy nebyla.

Prsty se mi vznášejí nad klávesnicí a lehce se třesou. Další e-mail je těžší. Přepsala jsem ho čtyřikrát, každá verze ubožejší než ta předchozí.

Vážení,

obracím se na vás s žádostí o útočiště ve smečce Shadowbrook. Jsem vlčice zdravá na těle i na duchu, která v současné době hledá úkryt před komplikovanou situací ve své smečce. Mám administrativní a finanční dovednosti a jsem ochotná pracovat výměnou za bezpečné přístřeší. Nežádám o almužnu, jen o příležitost začít znovu.

Připravena na cestu mohu být do týdne.

S úctou,

M. Thornfield

O těhotenství se nezmiňuju. Nezmiňuju se, že se ze mě brzy stane zavržená Luna s nemanželským dítětem – jenže ono není nemanželské, je to právoplatný dědic Silverpine, a není to na celé téhle situaci to nejvíc zvrácené?

Ruka mi sklouzne na břicho. Pořád ploché. Pořád moje tajemství.

Ne na dlouho, šeptá moje vlčice. Poslední dobou je víc přítomná, ochranitelská a divoká způsobem, jaký u ní léta nebyl. Musíme chránit naše mládě.

Naše mládě. Ne jeho mládě. Ne Declanův dědic.

Naše.

Zmáčknu odeslat dřív, než se kvůli pochybnostem dostanu do strnulosti.

Kolem mě je tmavá kancelář, jen záře monitoru a vzdálená bezpečnostní světla venku. Jsou po třetí ráno. Normální lidé spí. Normální Luny si uprostřed noci neplánují vlastní zmizení, neprodávají majetek a nepálí za sebou mosty.

Jenže já přestala být normální zhruba v době, kdy se na mě můj manžel začal dívat skrz, jako bych byla ze skla.

Na stole mám otevřené desky. Uvnitř: nový řidičák s dívčím jménem mé matky, hotovost v drobných bankovkách, předplacený telefon ještě v obalu. Jízdenka na autobus do Portlandu, koupená na falešné jméno, odjezd příští čtvrtek – dva dny po obřadu rozvázání pouta, kdy budou všichni příliš zaneprázdnění oslavou Islina nástupu, než aby si všimli, že jsem pryč.

Myslela jsem na všechno. Na každý detail. Na každý možný způsob, jak by se to mohlo pokazit.

Až na to, že jsem nemyslela na to, co bude potom. Kde budu bydlet. Jak sama vychovám dítě. Co mu řeknu o jeho otci, až bude dost staré, aby se zeptalo, proč jsme odešli.

Však ty na to přijdeš, říkám si. Vždycky přijdeš.

Nevolnost udeří bez varování. Sotva stihnu doběhnout ke koši, než se začnu dávit, v žaludku nic než žluč a proteinová tyčinka, kterou jsem do sebe nasoukala před šesti hodinami. Oči mi slzí. Ruce se mi třesou na okraji kovového koše.

Tohle je teď můj život. Zvracet do odpadkových košů ve tři ráno a přitom plánovat útěk z manželství, které bylo mrtvé dřív, než vůbec začalo.

Naprosto kurva skvělé.

„Pracuješ dlouho do noci?“

Trhnu sebou tak silně, že málem převrhnu koš.

Ve dveřích stojí Kieran, jedním ramenem opřený o rám, ruce zkřížené na hrudi. V přítmí se jeho výraz nedá přečíst, ale jeho vůně – kouř a ambra, teplá a složitá – zaplňuje malou kancelář.

Jak dlouho už tam stojí?

„Ježíšikriste.“ Otřu si ústa hřbetem ruky a snažím se tvářit nenuceně, zatímco mi srdce buší o žebra. „To mě chceš poslat na infarkt?“

„Snažím se přijít na to, co dělá Luna Silverpine ve tři ráno ve finanční kanceláři.“ Hlas má mírný, ale oříškové oči ostré. „Už potřetí tenhle týden.“

Kurva.

„Nespavost,“ prohodím lehce a se strojenou nenuceností zavřu desky na stole. „Ukázalo se, že když tě zavrhne tvůj druh a nahradí tě blonďatá bohyně, fakt to pomáhá se spaním.“

Nezasměje se. Ani se neusměje.

Místo toho vejde do kanceláře a zavře za sebou dveře.

Cvaknutí zámku je hodně, hodně hlasité.

„Musíme si promluvit, Mayo.“

Žaludek se mi sevře. „O čem?“

„O tom, že už celý měsíc každé ráno zvracíš.“ Přiblíží se, každý krok promyšlený. „O tom, že ses přestala přeměňovat. O těch prenatálních vitaminech, co jsem ti viděl v koupelně, když jsem ti minulý týden pomáhal stěhovat ty krabice.“

Ach bože.

Ach bože, ach bože, ach bože –

„Nevím, o čem to –“

„O tom, že jsi těhotná.“ Hlas má jemný, ale oči neúprosné. „A že se chystáš utéct.“

Svět se nakloní na stranu.

Chytím se okraje stolu, nehty se zaryjou do dřeva. Otevřu ústa. Zavřu je. Nevyjde ze mě ani hláska.

Kieranův výraz změkne. „Mayo –“

„Nedělej to.“ To slovo ze mě vyjde přiškrceně. „Neopovažuj se mě, kurva, litovat.“

„Nelituju tě.“ Teď je blízko, dost blízko, abych cítila jeho teplo, ucítila kouř a ambru, které ve smečce, jež mi žádné bezpečí nenabídla, vždycky znamenaly bezpečí. „Vztekám se kvůli tobě. To je rozdíl.“

Něco v hrudi mi praskne.

„Jak dlouho to víš?“ zašeptám.

„Tušil? Asi šest týdnů. Začala jsi nosit volnější oblečení. Přestala jsi pít kávu – přitom jsi na ní dřív žila. Ranní nevolnost byl poslední dílek skládačky.“ Odmlčí se. „Čekal jsem, až to někomu řekneš. Komukoli. Ale tys jen byla čím dál tišší. Menší. Jako by ses snažila zmizet dřív, než si toho někdo všimne.“

„Přesně o to se snažím.“ Ta slova chutnají jako popel. „Za sedm dní budu pryč. A ty na tenhle rozhovor zapomeneš.“

„To teda kurva ne.“

„Kierane –“

„Je Declanovo?“

Ta otázka mezi námi visí jako čepel.

Mohla bych zalhat. Měla bych zalhat. Ale jsem tak strašně unavená ze lhaní, z předstírání, z toho, jak se zmenšuju, aby se všem ostatním žilo pohodlně.

„Ano.“

Zatne čelist. „Ví o tom?“

„Ne.“

„Řekneš mu to?“

„Absolutně kurva ne.“ Smích, který se ze mě vydere, je trhaný, zlomený. „Co bych mu řekla? ‚Hele, pamatuješ na tu noc, kdy ses po územním sporu zpil do němoty? Na obřad Krvavého měsíce, kdy sis mě po šesti letech, co ses ke mně choval jako ke spolubydlící, kterou nesnášíš, konečně pošukal? Překvapení, budeš táta!'“

Kieranův výraz potemní. „Krvavý měsíc. To bylo před osmi týdny.“

„Vlastně před devíti. Ale kdo to počítá?“ Teď se třesu, chvění mi projíždí celým tělem. „Nepamatuje si to. Byl opilý na mol, nejspíš celou dobu myslel na ni, a já byla prostě – byla jsem tak ubohá. Tak zoufalá, aby si mě konečně všiml, že jsem se nechala použít jako –“

Hlas se mi zlomí.

Kieran se pohne dřív, než ho stihnu zastavit, překlene vzdálenost mezi námi a přitiskne mě k hrudi. Obejme mě pažemi, pevnými a teplými, a já se rozsypu.

Šest let, kdy jsem se držela pohromadě. Šest let úsměvů navzdory ponížení, kdy jsem byla schopná a užitečná a neviditelná. Šest let lásky k muži, který se na mě díval skrz, jako bych byla nic.

Všechno se to vyvalí v ošklivém, zalykavém vzlykání do Kieranovy košile.

„Mám tě,“ zamumlá mi do vlasů. „Mám tě, Mayo. Pusť to ven.“

Tak to pustím.

Pláču pro tu dívku, která věřila v osudové druhy. Pro Lunu, která nikdy nebyla dost dobrá. Pro manželku, jejíž muž je zamilovaný do jiné. Pro matku, jejíž dítě vyroste s vědomím, že jeho otec dal přednost proroctví před ním.

Pláču, dokud nezbyde nic.

Kieran mě nepustí. Jen mě drží, jednou rukou mi pomalu krouží po zádech, bradu opřenou o temeno mé hlavy. Obklopuje mě jeho vůně – kouř a ambra a něco jen jeho vlastního, po čem se moje vlčice uklidní způsobem, jaký léta nepoznala.

„Promiň,“ vypravím ze sebe nakonec, odtáhnu se a otřu si obličej. „Jsem totální troska.“

„Přežíváš.“ Ruce mu sklouznou na má ramena, palce mi přejedou po klíční kosti. „To je rozdíl.“

Podívám se na něj. Doopravdy se podívám.

Kieran Blackthorn tu byl vždycky, stálá přítomnost v pozadí mého katastrofálního manželství. Declanův Beta. Jeho nejlepší přítel. Ten, kdo si vzpomněl na mé narozeniny, když na ně vlastní manžel zapomněl. Kdo se ptal, jak se mám, a opravdu počkal na odpověď. Kdo se na mě díval jako na člověka, ne jako na problém, který je třeba vyřešit.

„Proč mi pomáháš?“ zašeptám.

Něco mu blikne v oříškových očích. „Protože ti měl celou tu dobu někdo pomáhat.“

„To není odpověď.“

„Ne.“ Ruce na mých ramenou nepatrně přitlačí. „Skutečná odpověď je, že jsem šest let sledoval, jak držíš tuhle smečku pohromadě, zatímco Declan honil proroctví a osud. Sledoval jsem, jak se zmenšuješ, ztišuješ a děláš ze sebe míň, snažíš se být tím, co zrovna potřeboval. A celou tu dobu jsem byl napůl zamilovaný do tebe a nenáviděl jsem se za to, že toužím po ženě svého nejlepšího přítele.“

Vzduch mi naráz vyprchá z plic.

„Kierane –“

„Já vím.“ Usměje se smutně, sebekriticky. „Špatný chlap, špatná doba, špatné kurva všechno. To dítě je Declanovo. Jsi jeho druh, i když je moc slepý, aby viděl, co má. Ale nemůžu –“ Zarazí se, svaly na čelisti mu hrají. „Nemůžu se dívat, jak mizíš, aniž bych věděl, že jsi v bezpečí. Ty i to dítě.“

Srdce mi v hrudi dělá něco složitého. Něco, co se nebezpečně podobá naději.

„Nevím, co na to říct.“

„Řekni, že mi dovolíš ti pomoct.“ Hlas mu klesne, naléhavý a vášnivý. „Řekni, že mi dovolíš zařídit, aby ses dostala ven čistě. Shadowbrook je dobrá volba – Alpha Marcus je spravedlivý a neklade otázky. Ale budeš potřebovat zásoby. Peníze. Někoho, kdo za tebou zamete stopy.“

„To bys udělal? Zradil bys kvůli mně svého Alphu?“

„Udělal bych to, abych tě ochránil před mužem, který je tak zaneprázdněný honbou za osudem, že nevidí, že už měl všechno, co potřeboval.“ Kieranův výraz ztvrdne. „Declan je můj bratr ve všem kromě krve. Ale to, co ti provedl? Jak se k tobě choval? To není ten chlap, se kterým jsem vyrůstal. A nebudu jen tak stát a dívat se, jak tě ničí, protože nevidí dál než za podělané proroctví.“

Měla bych říct ne. Měla bych mu říct, že tohle není jeho problém, že to zvládnu sama.

Ale bože, jsem tak unavená z toho být sama.

„Tak dobře,“ vydechnu. „Dobře. Pomoz mi.“

Tváří mu zaplaví úleva. „Budu potřebovat znát tvůj plán. Kdy odjíždíš, kam jedeš –“

„Příští čtvrtek. Dva dny po obřadu rozvázání pouta. V šest ráno jede autobus do Portlandu a odtamtud –“

Klika dveří zachrastí.

Odskočíme od sebe jako provinilí puberťáci, Kieran mezi nás během vteřiny vloží metr odstupu. Srdce mi bije o žebra, když se dveře rozletí.

Declan vyplní dveřní rám.

Bouřkově šedé oči přejedou kancelář a zachytí celý výjev: mě s uplakanými tvářemi a opuchlýma očima, Kierana stojícího příliš blízko, napětí tak husté, že by se dalo krájet. Zachvějí se mu nozdry, jak nasává citovou vypjatost v místnosti.

Cedr a zimní déšť se na mě valí. Moje vlčice zakňučí a reaguje na svého druha i teď, i po tom všem.

Zrádkyně.

„Jsou tři ráno.“ Declanův hlas je chladný, ovládaný. Alpha. „Co se tu děje?“

„Záležitosti smečky,“ odpoví Kieran hladce, ale slyším pod tím ostří. „Maya procházela rozpočet na obřad rozvázání pouta.“

„Ve tři ráno.“

„Obřad je za sedm dní. Je toho hodně, co se musí zkoordinovat.“

Declan přimhouří oči. Přejíždí pohledem z jednoho na druhého a já vidím přesně ten okamžik, kdy se v něm probudí instinkty Alphy. Teritoriální majetnictví, které nemá nic společného s láskou a všechno s vlastnictvím.

„Tohle nemohlo počkat do rána?“

„Ne,“ slyším samu sebe. Hlas mám pevný. Klidný. Nic jako ta zlomená žena, která před dvěma minutami vzlykala Kieranovi do hrudi. „Nemohlo. Někteří z nás se totiž doopravdy starají o to, aby tvůj velký den proběhl hladce.“

Je to rána pod pás. Oba to víme.

Declan zatne čelist. „Mayo –“

„Potřeboval jsi něco, Alpho?“ Ten titul chutná jako jed. „Nebo se můžu vrátit k práci? Někdo se musí postarat, aby byly finance smečky v pořádku, než přestanu být tvůj problém.“

Na okamžik mu ve výrazu něco zableskne. Něco, co by mohla být lítost, nebo vina, nebo jen podráždění, že mu jeho brzy bývalá žena tohle neusnadňuje.

Pak je to pryč, vystřídané tou k vzteku prázdnou maskou.

„Kierane. Na slovíčko. Ven.“

Není to prosba.

Kieranovy oči se na zlomek vteřiny setkají s mýma. Vidím v nich otázku: Jsi v pořádku?

Sotva znatelně přikývnu.

Vyjde za Declanem na chodbu. Dveře se za nimi zavřou, ale na tom nezáleží. Vlčí sluch znamená, že zachytím každé slovo.

„Co to sakra bylo?“ Declanův hlas je tichý, nebezpečný.

„Říkal jsem ti to. Záležitosti smečky.“

„Kecy. Ty emoce v té místnosti jsem cítil až z druhého konce chodby. Co se mezi tebou a Mayou děje?“

„Nic, co by se tě ještě týkalo.“ Kieranův hlas je tvrdý způsobem, jaký jsem u něj nikdy neslyšela. „Za sedm dní není tvoje žena. Není tvoje Luna. Není tvoje zodpovědnost. Možná by sis to mohl zapamatovat, než tu začneš dělat majetnického Alphu kvůli ženě, které se šest let snažíš zbavit.“

Ticho.

Pak: „Překračuješ meze, Beto.“

„Vážně? Protože z místa, kde stojím, to vypadá, že ji nemůžeš šest let ignorovat a pak začít hrát teritoriálního, když na ní někomu jinému záleží.“

„Pořád je to moje –“

„Tvoje co, Declane? Tvoje žena? Tvůj druh? Protože tak ses teda rozhodně nechoval. Byl jsi moc zaneprázdněný hraním na osud s Islou, abys viděl, co máš přímo před nosem.“

„O Islu tady nejde.“

„Ale houby nejde. Už teď máš jednu nohu venku. Rozhodl ses. Tak proč ti záleží na tom, jestli někdo jiný vidí to, co tys byl moc slepý, abys viděl?“

Další ticho. Tentokrát delší.

Když Declan znovu promluví, hlas má ledový. „Drž se od ní dál.“

„Nebo co?“

„Nebo ti připomenu, kdo přesně je v téhle smečce Alpha.“

Kroky. Vzdalují se.

Pak Kieranův hlas, tichý a řezavý: „Už jsi ji ztratil, bratře. Jen to ještě nevíš.“

Kroky se zastaví.

Zadržím dech a čekám na výbuch. Že se Declan vrátí a bude se dožadovat odpovědí, že na mně ucítí těhotenství, že konečně – konečně – začne dávat pozor.

Ale on ne.

Kroky se zase rozezní. Slábnou. Mizí.

Kieran se vplíží zpátky do kanceláře a tiše za sebou zavře dveře. Tvář má zachmuřenou.

„To šlo dobře,“ vypravím ze sebe.

„Něco tuší.“

„Je teritoriální. To je něco jiného.“ Klesnu do křesla, najednou vyčerpaná. „Nechce mě, ale nechce ani, aby mě měl někdo jiný.“

„Mayo –“

„Potřebuju, abys mi něco slíbil.“ Vzhlédnu k němu a vím, že mám v očích zoufalství. „Ať se stane cokoli, ať už Declan na něco přijde, nebo ne – nesmíš mu o tom dítěti říct. Dokud nebudu pryč. Dokud nebudu v bezpečí.“

Kieran si přede mnou dřepne, abychom byli na úrovni očí. „Slibuju. Ale ty musíš taky něco slíbit mně.“

„Co?“

„Že mi dáš vědět, že jsi v bezpečí. Až se usadíš, až budeš tam, kam jedeš – pošli mi zprávu. Dej mi vědět, že ty a to dítě jste v pořádku.“

Něco se mi sevře v hrdle. „Proč na tom záleží?“

„Protože –“ Zarazí se a pohled v jeho očích je zničující. „Protože potřebuju vědět, že někdo v téhle podělané situaci dostane šťastný konec. I kdyby to nebyl já.“

Měla bych něco říct. Poděkovat mu. Říct mu, že si zaslouží něco lepšího než milovat ženu, která je těhotná s dítětem jiného muže.

Ale než stihnu promluvit, jeho ruka přikryje tu mou na opěrce. Teplá. Pevná. Skutečná.

„Sedm dní,“ řekne tiše. „Zvládneme to. Pomůžu ti zmizet tak dokonale, že tě nenajde ani Declan.“

Přikývnu, protože svému hlasu nevěřím.

Jednou mi stiskne ruku, pak se postaví. „Odpočiň si. Vypadáš vyčerpaně.“

„No, díky.“

Jeho úsměv je prchavý. „Začnu to zařizovat. Přesouvat peníze, zajišťovat dopravu. Ty se jen soustřeď na –“

Dveře se rozletí.

Stojí tam Declan, oči mu planou, a tentokrát žádné sebeovládání. Žádná maska. Jen syrová zuřivost Alphy.

„Co,“ řekne smrtelně tichým hlasem, „to vy dva plánujete?“

A jeho oči sklouznou tam, kde Kieranova ruka stále přikrývá tu mou.