Na svou vlastní otázku celý den neodpoví. Za soumraku místo slov přinese klíč.

Ne klíč. Svou ruku.

Stojíme vzadu v zavřených policích přede dveřmi z černého železa, které nemají vůbec žádný zámek, a on si o jeden z jejich hřebů otevře dlaň, aniž by mrkl, a dveře se napijí a otevřou se dovnitř na třech staletích zadrženého dechu.

„Archiv má sklep,“ řeknu, „a nikdo mi to neřekl. Chci, aby to bylo zaznamenáno jako krutost.“

„Zaznamenáno,“ řekne král, vezme lampu a sestupuje dolů.

To schodiště je z kostí.

Myslím to jako inventuru, ne poezii. Zdi jsou kostnicová práce — stehenní kosti a lebky dvorských mrtvých kladené do řad jako cihly, deset generací uložených ve tmě, a chodba na nás celou cestu dolů dýchá chlad. Ze zvyku katalogizuji zatáčky. Doleva u zapečetěné studny. Dolů tam, kde jsou mrtví uloženi jako folia.

Pak se chodba otevře.

Přestanu cokoli katalogizovat.

Klenutá komora je kruhová a je čistá.

Žádný prach.

Zapečetěný vzduch, sladký starým voskem.

Podél stěn se táhnou police a na policích jsou malé knihy, stovky jich, laciné desky a skvrny od vody, kniha za knihou za knihou přesně jako ta za mým zrcadlem.

A nad nimi, čelem ke dveřím, visí portrét.

Žena stojí v plném slunci s vyhrnutými rukávy, směje se a nabízí prostý stříbrný pohár. Černé vlasy. Inkoust na prstech. Malíř ji miloval; poznáte to podle světla.

Upíří umění v sobě nemá slunce. Deset pater archivu nahoře a ani jediné namalované poledne. Tady dole, ukryté pod kostmi, si někdo uchoval jediné denní světlo v celé Citadele.

„Jmenovala se,“ řekne Lucián, „Aurélie Hálová.“

Hál.

Jméno, které vystoupilo z cenzorského inkoustu vstříc mé krvi.

Můj uhlík v kapse, propalující se skrz.

„První nevěsta,“ řekne. „I když by ten pohár hodila po každém, kdo by ji tak nazval. Byla to písařka. Dvoru mého děda účtovala za spěšnou práci dvojnásob, a dostala to.“

„Ty mi tvrdíš, že První nevěsta z legend byla písařka.“

„Tvrdím ti, že nad tímhle Dvorem dvě stě let vycházelo slunce,“ řekne, „kvůli písařce.“

A stoje pod jejím portrétem, v tichu vonícím lampovým olejem, konečně otevře ten spis.

„Její krev nesla dar. Darovaný svobodně — jen svobodně darovaný — dovoloval mému rodu chodit v denním světle. První králové podepsali Úmluvy v poledne, Věro. Oba podpisy na slunci. My jsme i své vlastní zázraky přepsali do noci.“

„Darovaný svobodně,“ zopakuji. „Proto nucení—“

„Klouže z její linie jako déšť z okna.“ Vrátí mi mou vlastní větu, a mně dojde, že přečetl všechno, co jsem kdy založila. „Tichá krev, tak jí říkaly staré knihy. Krev, kterou žádný hlas nespoutá. Nelze jí poručit, nelze ji spoutat pravdou, nelze ji vzít. Jen nabídnout.“ Na okamžik zavře oči. „Včera v noci byla nabídnuta.“

„Rada tomu říká vada. Jsem zaregistrovaná, Luciáne. Neověřitelná. Existují razítka.“

„Rada,“ řekne s něhou děsivější než vztek, „přesně ví, co to je. Právě proto ta razítka existují.“

Vypráví to prostě, jako muž předčítající obvinění.

Před třemi sty lety si Rada stařešinů udělala výpočet. Král, který chodí v denním světle, se nezodpovídá nikomu. Král uvězněný v noci musí vládnout skrze nástroje, jimž patří den — regentství, výnosy, rady.

A tak jedné noci, v jedné sladěné hodině, rod Hálů lehl popelem.

Oheň a ticho.

Každá větev, každá kolébka.

Záznamy vyříznuté břitvou, registry utopené v cenzorském inkoustu, jméno vysekané ze zakladatelské zdi ve Velkém dvoře dole.

„Králové to nikdy nenařídili,“ řekne. „Nás jen… řídili. Můj děd měl podezření a příhodně zemřel. Můj otec se rozhodl podezření nemít, a žil dlouho.“

Pauza.

„Já katalogizoval. Potichu. Dvě stě let.“

Ukáže na police — na stovky laciných knížek.

„Deníky nevěst. Všechny. Královskou nevěstu vybírá při každém Desátku Rada, věděla jsi to? Já si žádnou nikdy nevybral. Ani jednou za celé století Desátků. Přestal jsem chodit, nikdy jsem z nich nepil, nikdy jsem se jich nedotkl — protože cokoli král chce, to Rada studuje. Odstup byl jediný štít, který jsem mohl dát.“

„Nefungovalo to,“ řeknu tiše.

Jedenatřicet žen do pouště.

Ani jedna ven.

„Nefungovalo to.“ Plamen lampy stojí v jeho očích dokonale nehnutě. „Sledovali krev, Věro. Při každém Desátku pročesávali seznamy kandidátek a hledali ty staré znaky. Dívky, u kterých nucení reagovalo divně. Dívky bez rodin. Když pojali podezření — Zimní panství.“ Podívá se na deníky. „Panství má rozlehlé zahrady.“

„Nic jiného tam neroste.“

Chlad mi vejde do těla od podlahy nahoru.

„Otýlie Vaňková se vyptávala.“

„Otýlie Vaňková se vyptávala, a já byl pomalý, a na té polici je kniha, kterou jsem nikdy neměl odvahu dočíst.“ Jeho hlas se nezlomí. Udělá něco horšího. Zestárne do písařské strohosti. „Uchovávám je všechny. Je to jediný pohřeb, jehož se jim dostalo.“

V komoře je hodně ticho.

Aurélie se na nás shora směje ze svého ukradeného poledne.

„Před pěti lety,“ řekne Lucián, „jsem udělal to, co dělám každý cyklus. Sestoupil jsem před zápisem do města, v kápi, a sám jsem si přečetl seznamy v archivu Svornosti, hledal jsem jména, která bych vymazal dřív, než je najdou ti, kdo pročesávají pro Radu. Přinutil jsem místnost, aby na mě zapomněla. Standardní. Úhledné.“

Přízrak toho skoro-úsměvu.

„Písařka s inkoustem na palcích prohlédla to nucení skrz naskrz a zeptala se, jestli potřebuji žádanku.“

Vzpomínka zapadne na místo jako otočený klíč. Zakuklený čtenář. To odpoledne, o které celá kancelář přišla, všichni omámení a rozjaření, a já jediná trvala na tom, že tam byl nějaký muž.

„Podala jsem stížnost,“ řeknu chabě. „Na svou vlastní paměť.“

„Citovala jsem v ní samu sebe.“

„Četl jsem to,“ řekne. „Přečetl jsem, jak se domnívám, všechno, co jsi kdy napsala, včetně tvých stížností na to, jak Úřad Svornosti řadí police, které byly správné.“ Teď se neusmívá. „Ten rok jsem vydrhl tvé jméno ze tří seznamů. O dva roky později začala komise stařešiny Izolda označovat anomální nedotknutelné k prošetření po tomhle Desátku. Tvé jméno vyplavalo rychleji, než jsem ho stačil utopit. Nad výnosem Rady není žádná pravomoc, Věro. Až na jednu.“

„Královská domácnost,“ zašeptám. „Královská nevěsta.“

„Nevěsty mizí potichu,“ řekne. „Královny ne. Prošel jsem kolem třiceti nacvičených dívek a vybral si tu jedinou ženu v bazilice, které se už Rada nemohla potichu dotknout — před tisícem svědků, před lidskými cechy, v papírech samotného denního světla. A přísahal jsem—“ a tady mu konečně ten písařský hlas selže, „—přísahal jsem, že na tebe nikdy nevztáhnu ruku, tesák, naději. Nenárokovaná nevěsta je host, Věro. Nárokovaná choť tiché krve je vyhlášení války lidem, kteří ten rod upálili. Postavil jsem ti štít ze svého vlastního odstupu. Chtěl jsem si tě uchovat tak, jak archiv uchovává tu nejvzácnější věc. Nedotčenou. V bezpečí. Nejlépe rozzuřenou na mě. Živou.“

„A pak jsem tě nakrmila svou krví, aniž se kdokoli díval,“ řeknu, „a stála jsem dnes ráno v tvé ložnici, zatímco jsi plakal na slunci.“

„A pak tohle,“ řekne.

„Ten tep za mými žebry. To je to pouto, o kterém ty příběhy pořád mluví. Je skutečné, je tady od té hostiny — už před hostinou — a vede oběma směry. Věděl jsi, když jsem si spálila palec.“ Nepopře to. „Luciáne. Za čtyři sta let záznamů, kolik obousměrných pout je v tvých spisech?“

„Jedno,“ řekne a vzhlédne k té smějící se ženě s pohárem.

Tak je to tady, konečně uloženo a opatřeno štítkem: co jsem, co udělal a co to stojí. Pro Radu jsem návrat toho, kvůli čemu kdysi upálili celý rod, aby to skončilo. Pro Kazimíra — kalich nebo hrozba, podle toho, co je výš — cesta k denní koruně, nebo důvod, proč by ji jeho bratranec mohl získat.

Každá cesta z téhle komory končí v zahradách.

Měla bych utíkat. Místo toho sleduji, jak se světlo lampy pohybuje po tváři muže, který pět let skrýval mě před celou říší jen s pomocí odstupu a papírů, a udělám krok, a moje ruka se zvedne — k ráně, z níž vytáhli šíp, k přísaze, se kterou si mám v úmyslu promluvit — a jeho dech se zastaví, protože on dýchá, kolem mě dýchá—

Zvony začnou.

Ne poplašné zvony. Horší.

Bronzové, obřadné, trpělivé — svolání Rady, odbíjející protokol do tmy, a mezi jedním úderem a druhým se dveře komory nad námi otevřou do běžícího světla lampy.

Serafína, bere kostěné schody po třech, v pěsti papír se šedou voskovou pečetí.

„Výnos Rady,“ řekne. „Podepsaný před hodinou, hlasování čekalo v šuplíku. Obřad důkazu za úsvitu. Svědci, pergamen, celá liturgie—“ její oči přejdou ke mně, a Serafína, která mi kdysi řekla, že křik je zbraň, vypadá, jako by nějaký chtěla použít, „—chtějí prozkoumat její krev, Luciáne. Všechno legální. Všechno Izolda.“

Skrz pouto, od muže vedle mě, přichází něco, co jsem už jednou cítila, ve vzpomínce na bojiště za úsvitu.

Ne strach. Žal. Nacvičený, ohlazený, žal muže, který sleduje oheň, jaký viděl už jedenatřicetkrát.

„Do úsvitu,“ řekne Serafína, „zbývají čtyři hodiny.“

Pak znehybní, hlavu nakloněnou, naslouchá čemusi pod zvony.

Boty na schodech.