Kouř dolehne na galerii dřív než křik, a není to kouř ze svíček. Je to smůla.

Jsem v půli archivního schodiště, když Serafína vezme posledních šest schodů jedním pohybem, chytí mě za paži a mrští námi oběma do stínu mapové skříně.

„Řád úsvitu,“ řekne. „Uvnitř hradeb. To není možné, takže se to očividně děje.“

„Kolik?“

„Dost na to, aby se rozdělili do skupin, což znamená, že přišli s plánem. Sluneční brána stála otevřená zevnitř.“ Čelist má bílou čáru. „Zevnitř, Věro. Přežvýkej to později. Teď neexistuješ. Dolů. Zůstaň.“

Skrz tyče balustrády se noc pokazila.

Světlo — tvrdé, bílé, syčící světlo — tam, kde by žádné světlo být nemělo. Úsvitové světlice, jak jim říkají klepy z prádelních dvorů. Alchymická slunce na železných kopích, a kam dopadne jejich záře, tam se dvorští strážní odvracejí jako papír kroutící se v roštu.

A kuše. Muži v šedém s malými slunci vytetovanými na zápěstích, postupují v klínech, klidní jako chirurgové.

Fanatici nemají být klidní.

Pode mnou je hlouček palácového služebnictva zahnaný ke zapečetěným dveřím studovny — lidští sluhové, prádelní odznaky, kuchyňské odznaky, sehnaní do houfu a s vyděšenýma očima, a jeden z šedých mužů k nim beze spěchu kráčí, znovu natahuje kuši, a já s naprostou jasností vím, že pro něj jsou to kolaboranti.

Serafína je zaměstnaná o dvě galerie dál, šmouha černé a krvavě rudé mezi šedou.

Pro služebnictvo nikdo nejde.

Znám tenhle archiv líp než lidé, kteří ho postavili. Za mapovými skříněmi je nosičská chodba a klíč je tentýž jako od mapového sálu, protože zámečníci jsou líní a já tu žádanku katalogizovala.

„Neexistuješ,“ připomenu si nahlas, a pak stejně běžím, přikrčená, podél řady skříní.

Zámek povolí na druhý pokus. Ze tmy vydechne studený vzduch.

„Sem!“ sykám na služebnictvo. „Nosičské schody! Pohyb!“

Prolijí se kolem mě jako voda. Šedému muži se zvedne hlava. Je šest metrů daleko a světlice na kopí vedle něj dělá z jeho tváře její vlastní dřevoryt, a já vidím, jak jeho ústa ke mně tvarují slovo. Ne kolaborant.

„To je ona,“ řekne.

Ona. Dnes večer u Sluneční brány zemřeli dva strážní, v téhle Citadele jsou poklady za celá města, a Řád úsvitu přišel s obrázkem písařky.

Zvedne kuši s netečnou výkonností muže, který vyřizuje papíry, a já provedu ten výpočet — vzdálenost k chodbě, rychlost šípu — a čísla vyjdou špatně, a místnost se zpomalí do rychlosti kapajícího vosku.

Šíp nikdy nedorazí.

Mezi mnou a jím jsou náhle záda, která znám, černý kabát, který znám, zima a myrha přehlušující kouř ze smůly.

Zvuk, který šíp vydá, když do něj vnikne, je nepatrný. Obscénní. Jako razítko na měkkém papíru.

Co se se šedým mužem stane potom, tak úplně nevidím, protože jeho světlice se převrhne a zhasne a tma padne jako opona, a než se mé oči přizpůsobí, je po všem — po celém tom, po celé galerii, šedé tvary na podlaze a dvorští strážní se valí dovnitř a Serafína skrz zakrvácená ústa vykřikuje rozkazy.

Král z Věčné brány pořád stojí.

Pak už ne.

Odnesou ho do jeho věže, protože řekne jedno slovo, nahoru, a poslechnou ho, i když umírá.

Říkám umírá, protože jsem přestala sama sobě lhát ve vlastním vyprávění. Hrot šípu je svěcené stříbro, usazené na šířku prstu od jeho srdce, a rána nekrvácí — hoří, zevnitř, černé žíly se z ní plazí pod kůži jako inkoust nalitý do vody.

Dvornímu lékaři se při práci třesou ruce. „Svěcené stříbro,“ opakuje, „a úsvitový olej na hrotu. Veličenstvo, ten šíp musí ven, ale to stříbro — jeho krev s ním bojuje a prohrává. Kdyby byl mladší—“

„Je mu čtyři sta let,“ odsekne Serafína.

„To je ten problém. Čím starší krev, tím víc je toho, co může hořet.“

Luciánovy oči mě přes místnost najdou. Šedé jako svítání skrz kouř, klidné, přes celou tu agónii.

„Ven,“ řekne. „Všichni.“

Odejdou. Lékař protestuje celou cestu ke dveřím, ale odejdou. I Serafína, s pohledem na mě, který neumím zkatalogizovat.

Mě ven neposlal. Ví, že je zbytečné plýtvat dechem na rozkazy mně.

„Takže,“ řeknu, klečím u postele a držím hlas v jeho písařském rejstříku, protože jestli ho opustí, už se nevrátí. „Ten šíp byl pro mě. Vy jste to věděl. A přesto jste před něj postavil své srdce, což je ten nejmarnotratnější akt vyhýbání se papírování, jaký jsem kdy viděla. Bude z toho vyšetřování.“

„Věro.“ Jeho hlas je popel na uhlících. „Je tam dopis. V truhle. Až bude po všem — Serafína ví, co—“

„Ne.“

„Rada vám nabídne—“

„Ne. Nemáte právo založit se jako uzavřený.“ Moje ruce už se rozhodly, dojde mi. Odmotávají obvaz z mé dlaně — řezná rána z hostiny, napůl zhojená, můj šev. „Inkoust vystoupil kvůli mé krvi. Tisíc z vás zmrzlo při jediné její kapce. Něco znamená, něco dělá, a víte co, vy jste to celou dobu věděl, a teď je jediné, na čem záleží—“

„Ne.“ Jeho ruka se sevře kolem mého zápěstí. I teď by ten stisk dokázal rozdrtit kámen; drží mě jako vaječnou skořápku. Oči se mu rozšířily a ztemněly a je v nich něco, co není bolest. Je to starší. „Ne tvoji. Nikdy — tvoji. Přísahal jsem—“

„Co jste přísahal? Komu?“

„Nikdy… tebe.“ Je to sotva zvuk. Černé žíly už dosáhly k jeho hrdlu.

Blouznění, založím si to, a pak přestanu zakládat cokoli.

Nosím u sebe nůž na papír tak, jak jiné ženy nosí sponky do vlasů. Je to dobrá ocel, udržuji ji poctivou, a otevře napůl zhojenou linii mé dlaně jedním čistým žehnutím.

„Řekl jste mi, že už v téhle Citadele nikdy nebudu krvácet,“ řeknu. „Přidejte to k vyšetřování.“

Přitisknu dlaň k jeho ústům.

Jednu vteřinu, dvě, deset — nic. Čtyři sta let sebeovládání, umírajícího se zaťatými zuby.

„Luciáne.“ Jeho jméno. Má ústa. Poprvé. „To je první rozkaz, který ti někdo za čtyři století dal. Přijmi ho.“

Jeho rty se rozevřou.

To tažení, když přijde, není nic jako ty hrůzostrašné příběhy a nic jako ty romance, které Nela schovává v truhle s moukou. Je pomalé. Uctivé. Jeho tesáky se mě vůbec nedotknou — jen teplo a tlak a tep mého vlastního srdce najednou slyšitelný, všude, jako by celá věž byla založena dovnitř bubnu.

A pouto se rozletí dokořán.

Obě jeho dveře, obojí ze závěsů. Cítím — jeho. Čtyři sta let chladu, spořádaného jako archiv, a v něm jedno okno, které se nikdy neotevře. Bojiště za úsvitu, staletí zavřené. Chlapecká vzpomínka na chléb a rozpálený kámen. Žal s jedenatřiceti jmény, uchovávaný tak, jak já uchovávám spisy, každý oprášený, žádný z nich nikdy, nikdy neotevřený.

A skrz to všechno, přicházející jako jaro do země, která je zakázala: teplo. Moje. Mé teplo, které se do něj vlévá, a zvuk, který vydá proti mé ruce, je zvuk muže vcházejícího do vytopené místnosti po válce prožité venku.

Černé žíly se zastaví.

Ustupují, jako když se rozlitý inkoust vrací zpět.

Hrot šípu, když se vynoří z rány, vyjde ožehnutě bílý, vypotřebovaný, jako jednou škrtnutá sirka.

Dívám se, dokud jeho tvář zase není tváří, a pak se místnost pomalu otočí o čtvrtinu, a já se posadím na podlahu poněkud náhleji, než jsem plánovala, a kolem ramen mi skončí něčí kabát, a poslední věc, kterou si založím, je jeho tep za mými žebry, teď rychlejší, skoro smrtelný, udržující rytmus s mým.

Probudím se v křesle, závěsy prosvítá svítání.

Postel je prázdná.

Panika stihne jeden celý krok, než ho spatřím, a pak se zastaví, a všechno se zastaví, včetně několika mých docela základních přesvědčení o světě.

Závěsy jsou rozhrnuté. Slunce vyšlo nad střechy Věčné brány, bledě zlaté, obyčejné, ten druh rána, který nastane desettisíckrát a nic neznamená.

Král z Věčné brány v něm stojí.

Plně v okně. Světlo přes jeho tvář, hrdlo, zničenou košili. Nehoří. Nekouří se z něj. Oči má zavřené, tvář nakloněnou do slunce jako muž nakloněný do větru, a řasy má mokré.

Pán dlouhé noci pláče v denním světle, tiše, a myslím, že o tom neví.

Vydám nějaký zvuk. Kůže křesla, dech, nevím.

Otočí se.

Čtyři sta let starý, osvětlený jako kdokoli. Jako každý. Jako muž. Dívá se na mě tak, jak se světci dívají na to, co je zničilo.

„Co jsi?“ zašeptá.

Zní to jako modlitba.