„Znovu,“ řekne Serafína.

„To jsi říkala i těch minulých devětkrát.“

„A těch minulých devětkrát jsi vstala. Inspirativní. Znovu.“

Dva týdny od hostiny a moje rána teď patří kapitánce stráže a sklepní místnosti s pískem na podlaze. Neučí mě meče. Učí mě úniky. Jak padnout, aniž si něco zlámu, jak zlomit úchop bez síly — točit proti palci, vždycky proti palci — jak mezi sebe a problém dostat stůl.

„A křik,“ řekne, „je zbraň. Miř jím. Křik ve správné chodbě má cenu dvou nožů.“

„Učitelka etikety říká, že dáma svůj hlas moduluje.“

„Učitelku etikety nikdo nikdy neškrtil.“ Serafína kolem mě krouží, přenáší váhu. „Teď. Naznačím doleva a vezmu tě zprava.“

„Ne, to neuděláš.“

Zastaví se. „Cože?“

„Skloníš bradu předtím, než zalžeš rameny. Právě teď jsi to udělala.“ Zopakuji jí to jako v zrcadle, ten drobný pokles. „Pokaždé.“

Ticho trvá dost dlouho na to, abych se ptala, jestli jsem ji profesionálně neurazila. Pak se zasměje — krátkým, popraskaným štěknutím, které zní nepoužívaně.

„Dvě stě strážných v téhle Citadele,“ řekne, „a ani jeden z nich to nikdy nezachytil. Kdo tě naučil to vidět?“

„Nikdo do mě nikdy nedokázal vložit pravdu zvenčí. Tak jsem se ji místo toho naučila číst z tváří. Buď to, nebo lidem věřit.“

„Ještě z tebe něco uděláme, písařko.“ Hodí mi měch s vodou. „Znovu.“

To jsou ta rána. Noci patří té druhé věci.

Druhý tep se nastěhoval. Každou noc teď za mými žebry: můj rychlý smrtelný stroj, a pod ním to pomalé bronzové zaklepání, trpělivé jako příliv. Jeden úder. Dlouhá tma. Jeden úder.

Vím věci, které nemám jak vědět.

Vím, kdy vstoupí do archivního křídla, protože chlad za mými žebry zesládne — zima a myrha přicházejí o celou chodbu dřív než on. Některé noci vím přesně tu chvíli, kdy přestane číst a podívá se z okna. Neptejte se mě jak. To vědění se prostě samo založí.

A jednou, když si při zapalování lampy spálím palec, ozve se za necelou minutu na mých dveřích zaklepání.

Má být v Radě. Stojí ve dveřích s tváří jako počasí a dívá se na můj palec, jako by to byla válka.

„Je to puchýř,“ řeknu.

„Dobře,“ řekne král a odejde, aniž vysvětlí, jak to věděl, čímž se dozvím, že ta cesta vede oběma směry.

Dělá ještě něco. Stojí blízko.

Nikdy se nedotýká — od hostiny je v dotýkání svědomitý jako muzejní dozorce — ale blízko, vždycky o půl kroku blíž, než velí protokol, tak, jak muž stojí u krbu ve studeném domě a předstírá, že tam nestojí.

Ověřila jsem si to. Upíři necítí teplo. Je to ve třech různých pojednáních.

Ta pojednání pak nevysvětlují, co dělá, když natahuje ruce na centimetr ke mně, jako bych byla oheň, jehož potřebu si odmítá připustit.

Odpoledne lovím.

Ta fráze se objeví v kronice Druhé úmluvy, na okraji, starým dvorským písmem tak vybledlým, že ho málem považuji za skvrny stářím: tichá krev, kterou žádný hlas nespoutá.

Kterou žádný hlas nespoutá. Přečtu si to jedenáctkrát.

Existují lidé, na které nucení nedosáhne, a před třemi sty lety pro nás někdo měl jméno, a to jméno bylo zapsáno, jako by na něm záleželo.

Tak dělám, co dělám. Jdu po odkazu.

Kronika odkazuje na rodokmen. Rodokmen je na polici — a příslušné stránky jsou pryč, vyříznuté tak čistě, že se k tomu kniha sotva přizná. Rodokmen odkazuje na registr Desátku. Cenzorský inkoust. Registr odkazuje na pojednání dvorního lékaře o krevních liniích. Vyříznuto.

Každá cesta končí čistým řezem.

Někdo prošel deset pater archivu, před staletími, s břitvou a s rozvrhem, a byl důkladný, a byl klidný, a jeden okraj přehlédl.

Když vzhlédnu od jedenácté slepé uličky, Mistr Ferdinand mě pozoruje z konce řady. Tentokrát neřekne nechte to být.

Jen se na mě podívá tak, jak se díváte na blížící se bouři, a vrátí se ke svému stolu. Dvě stě let starý, a už si ani nestoupne k mému stolu.

Strach je taky odkaz. Založím si ho.

Čtvrtek mi přinese Nela, propašovanou nahoru s vozíky prádla, protože Serafína rozhodla, že některé předpisy jsou dekorativnější než jiné.

Sestra mě obejme tak silně, až mi zapraskají žebra, podrží mě na délku paže a prohlédne si mě jako prádlo.

„Zhubla jsi. Oni tě nekrmí? Je v tom vtip, ale já ho neřeknu.“

„Právě jsi ho řekla.“

„Chci, aby bylo zaznamenáno, že jsem odolávala.“ Pak tišeji: „Něco se povídá, Věro. Dole na prádelních dvorech. U mandlu slyšíš všechno.“

„Řekni mi to.“

„Správce lorda Kazimíra — ten nevrlý, co utrácí, jako by mince byly jeho — byl tenhle měsíc dvakrát v kapli Lampářů. Po setmění. To je Ashway, Věro. Dvorští muži do Ashwaye nechodí, a už vůbec ne se setkat s muži, co tady mají vytetovaná malá sluníčka.“ Poklepe si na vnitřní stranu zápěstí.

Řád úsvitu. Fanatici, kteří si myslí, že Úmluvy jsou úmluva s peklem a každý upír svíčka, kterou chce Bůh zapálit.

„Muž dvorského lorda,“ řeknu pomalu, „se v kapli schází se slunečními kultisty.“

„Dvakrát.“ Nela si pohrává s mou manžetou, nedívá se mi do očí. „A ještě něco. Ptala ses na nevěstu před tebou. Otýlie Vaňkovou. Teta mé kamarádky Petry prala Vaňkovým, před lety. Rodina dostala penzi a rakev, Věro. Zapečetěnou. Řekli, že je to mor a ať ji neotvírají.“ Polkne. „Nikdo neotevře rakev, kterou zapečetí Dvůr.“

Ve věži je hodně ticho. Odettino písmo se mi v mysli sesouvá z kopce, zítra, říkají, tak, jak se věci říkají dětem.

„Věro.“ Nelin hlas se zmenšil. „Ať děláš jakýkoli obličej, přestaň ho dělat. Děsíš mě.“

„Je to dobré. Jsem v pořádku.“

„Děláš tu věc s bradou.“

„Tu věc s bradou jsem tě naučila já.“

„A teď tě prozrazuje,“ řekne a znovu mě obejme, zuřivě, mouka a louhové mýdlo a domov, a na jednu nebezpečnou vteřinu jí málem řeknu všechno.

Neřeknu. Čím míň lidí může být kvůli mně vyslýcháno, tím líp. Ta myšlenka je nová a nenávidím, že je moje.

Je po půlnoci, když se vzdám spánku a vezmu si poznámky nahoru na archivní galerii, kde se z mapového sálu otevírá terasa k dlouhé kamenné balustrádě a k celému městu, které se dole kouří komíny.

Už je tam.

Samozřejmě že už je tam. Kompas za mými žebry to věděl dřív než já; jen jsem se rozhodla ho nečíst.

„Ponocujete, Veličenstvo.“

„Bdím ve všech hodinách. Spánek je jedna z prvních věcí, které zmizí.“ Dívá se na město, ne na mě. „Měla byste být v posteli, slečno Hallowová. Naděláte si modřiny. Viděl jsem hlášení z tréninku.“

„Serafína o mně píše hlášení?“

„Hlášení o vás píše každý. Ta vaše jsou jediná poctivá v celé hromadě.“ Pauza. „Prý vám to jde. To čtení lidí.“

„Lidé jsou jen špatně uspořádané archivy.“ Připojím se k němu u balustrády, o půl kroku uvnitř vzdálenosti, kterou velí protokol. Hlava se mu o zlomek pootočí. Všiml si. „Co vám chybí?“ zeptám se dřív, než odvaha stačí zkontrolovat můj výpočet. „Z dřívějška. Čtyři sta let je hodně dřívějška.“

Ticho tentokrát nejsou zavřené dveře. Je to muž, který vybírá zásuvku, jež se už nějakou dobu neotevřela.

„Zvuk denního světla,“ řekne konečně. „Města jsou na slunci hlučná. Trhy. Zvony v poledne místo o půlnoci. Pamatuji si vůni chleba a rozpáleného kamene.“ Jeho oči sklouznou z panoramatu na mě. „Pamatuji si to tak, jak si člověk pamatuje jazyk, ve kterém přestal snít.“

„Je mi to líto,“ řeknu a myslím to vážně, a jeho tvář udělá něco nechráněného a rychle odvolaného.

„Hojíte se.“ Kývne k mé ruce. „Ukažte.“

Stáhnu rukavici — jeho vlastní nařízení, hedvábí na noc — a podám mu dlaň jako dokument ke kontrole. Vezme mé zápěstí do obou rukou. Holá kůže. Poprvé od Představení.

To pouto, ten kompas, ať se ta studená sladká věc za mými žebry jmenuje jakkoli — rozezní se jako cinknuté sklo.

Jeho palec přejede přes linii jizvy, lehce jako pírko. Noc je zima a myrha a starý papír stoupající z polic dole, a ani jeden z nás moc nedýchá.

„Nikdy jste si nevzal ochutnání při Představení,“ slyším se říct. „Dvůr to čekal. Odmítl jste. Proč?“

„Protože některé dveře,“ řekne velmi tiše, „se nikdy nesmějí otevřít ani na centimetr.“

„Bylo by to tak hrozné?“ Můj tep je pod jeho palcem hlasitý a oba to víme. „Jeden centimetr?“

Po balustrádě se zpod jeho ruky rozkvete jinovatka — skutečná jinovatka, rozpírá se po kameni, jako by chlad v něm potichu přestal do jeho kůže vejít.

„Věro.“ Zase mé jméno ve starší abecedě. Varování s touhou uvnitř.

Otočím zápěstí v jeho rukou. Nabídnuté.

Skloní hlavu. Jeho rty najdou můj tep, chladné jako mince, a spočinou tam — jednu vteřinu, dvě, deset — jeho tesáky na jeden zadržený dech od mé kůže, jeho sebeovládání kdesi hluboko sténá jako ledové kry, a já se chystám říct ano, nahlas, v té nejstarší abecedě, jakou vlastním—

Všechny zvony v Citadele se rozezní naráz.

Je pryč dřív, než dozní druhý úder, studené místo ve vzduchu, kde býval král, mé zápěstí pořád hoří tam, kde byla jeho ústa.

Druhý úder je poplach.

Třetí úder je křik.