Na schody si nevzpomínám.

V jednu chvíli je tu hodovní síň plná klečících dravců a v další se šedesát pater nad nimi zavírají dveře a mě usazují do křesla jako důkaz v procesu, který zatím nikdo neohlásil.

Ani králova věž není taková, jak jsem čekala. Čekala jsem trůn s postelí uvnitř.

Je holá. Knihy v závějích. Dalekohled namířený na nic. Na zdi mapy Věčné brány tak staré, že polovina ulic má špatná jména — jako by v jistém okamžiku před třemi staletími přestal mít potřebu učit se, jak si město teď říká.

Žádná zrcadla. Jedno okno velké jako stěna a noc přitisknutá na ně zvenčí.

Od té síně nepromluvil.

Postaví umyvadlo, odemkne polní truhlu a vytáhne plátno a mast jako muž, který dělal polní operace v horších místnostech než tahle. Pak král z Věčné brány poklekne před mým křeslem a vezme mou zničenou ruku do obou svých.

„Nemusíte—“

„Nehýbejte se.“

Jeho hlas je velmi tichý a vůbec ne bezpečný. Nehýbám se.

Vyčistí řeznou ránu dotykem tak lehkým, že se sotva zaregistruje jako dotyk. Ta něha není to znepokojivé. Znepokojivé je sledovat, jak bojuje s tou druhou věcí — s ledem, se zuřivostí přihrnutou za jeho tváří jako oheň v zapečetěných kamnech. Ruce má naprosto pevné.

Nějak je to horší.

„Ať ten dřík pájel kdokoli,“ řeknu, „obrousil ho potom. Budete chtít tu konvici, než ji služebnictvo roztaví na—“

„Konvici mám.“ Pauza. „I to pájení. A seznam.“

Seznam těch, kdo se jí dotkli. Samozřejmě že má. Skoro mi jich je líto, a pak mě dlaň bodne a už mi líto není.

„Před kým jste mě dnes večer chránil? Před Dvorem?“ zeptám se. „Nebo před sebou?“

Jeho ruce se zastaví.

„Ano,“ řekne.

Mělo by mě to vyděsit. Vyděsí. A taky to udělá ještě něco jiného, co si rychle založím pod později.

Ovine plátno v úhledných, překrývajících se závitech, uváže ho a podrží mou obvázanou ruku o vteřinu déle, než práce vyžaduje. Studené místo za mými žebry se pomalu převalí, jako když se něco valí v hluboké vodě.

„Vyměnila jste ruce,“ řekne. „Při obřadu. Nalévala jste levou.“

„Ten dřík měl šev. Vzala jsem to nízko, pro jistotu.“

„Viděla jste ten šev.“ Tváří mu projede cosi, co nemá jméno v žádném katalogu, jaký vlastním. „Síň plná nejstarších očí na světě, a šev viděla písařka.“

„Vidím všechno, Veličenstvo. Nikdo se nikdy neobtěžoval mi zdvořile lhát do očí — nucení je levnější. Tak jsem se místo toho naučila číst tváře.“

Na okamžik si myslím, že se chystá říct něco obrovského.

„Věro,“ řekne.

Jen mé jméno. Poprvé. V jeho ústech zní jinak — jako by se psalo jinak, ve starší abecedě, a znamenalo něco s větší vahou.

Pak vstane a led se zavře nad tím, ať to bylo cokoli, hladce jako jezero v lednu.

„Budete nosit rukavice,“ řekne. „Ve dne i v noci. Hedvábí ve společnosti, kůži v archivu. V téhle Citadele už krvácet nebudete.“

Je to rozkaz. Je formulováno přesně jako rozkaz.

Jenže tři dny jsem se učila gramatiku jeho hlasu, a pod tím příkazem, na místě, kde ostatní lidé chovají svůj hněv, ho slyším zřetelně jako vodoznak.

Strach.

„Dobrou noc, slečno Hallowová,“ řekne král, otevře dveře na šedesát pater schodů a nějak je už pryč.

Zpátky ve svém muzeu jménem věž ležím a bdím a dělám inventuru dne, protože buď to, nebo řvát do císařských polštářů.

Položka: pájený dřík, obroušený doostra. Položka: síň dravců, zmrzlá. Položka: vrčení, které pořád cítím v páteři.

Položka: mé jméno v jeho ústech.

Jsem na půl cesty k něčemu jako spánek, když si toho všimnu.

Mé srdce koná svou obyčejnou smrtelnou práci, rychle a lehce, sedmdesát za minutu, tak jako celý můj život.

A pod ním, za ním, hlouběji než ono — je ještě jedno.

Pomalé. Nesmírně pomalé. Jeden úder, pak dlouhá tma, pak jeden úder, jako zaklepání na vzdálené dveře. Jako zvon v zapečetěné místnosti, přicházející z výšky šedesáti pater.

Ležím ve tmě s oběma rukama na žebrech a počítám.

Moje. Moje. Moje. Moje.

Pak, vespod, jednou: jeho.

Není moje.