Vyhnanecký kočár odjíždí v poledne se zataženými závěsy a soupisem v pořádku, protože Serafína ten soupis zfalšovala a já ho parafovala. Moje nejlepší práce. Nikdo nečte odjezd, kterému se ulevilo.

Než kočár mine druhou mýtnou bránu, stojím v galerii lidských svědků na Sluneční terase s kápí přes nejhledanější tvář ve Věčné bráně, a obloha zhasíná.

Sluneční terasa je koruna Citadely — velký amfiteátr otevřený nebi, postavený v době, kdy nebe bylo něčím, co tenhle Dvůr uměl využít. Stupně jsou teď opatřené černými baldachýny, přivázanými proti bouři, nakloněnými podle staré a pečlivé matematiky: až se slunce vrátí, každá šlechtická lavice leží ve stínu. Otevřená stojí jen soubojová plocha, kruh bledého písku, mezi nímž a nebem není nic.

Úmluvy vyžadují lidského svědka při obřadech nástupnictví. Rada čekala obvyklý tucet notářů.

Ashway poslal tři sta.

Stojí namačkaní v galerii kolem mě, ruce z prádelních dvorů a lampáři a celá ulice mé sestry, a mezi nimi, proplétají se jako voda mezi rákosím, Neliny běžkyně — pradlenky s brašnami, doručující zapečetěné kopie jistých knih jistým lavicím, jednomu stařešinovi po druhém, v temnotě zatmění, kde nikdo nesleduje nic než oblohu.

Papír do každé ruky, která hlasuje. Dělostřelectvo, založené.

Měsíc si ukousne první sousto slunce a Dvůr vzdychne jako odcházející příliv.

Herold čte obřad za svitu pochodní. Pouze dvorská ocel. Žádné stříbro, žádní sekundanti, žádné milosrdenství. Kruh je zapečetěn: nikdo z krve do něj nesmí vstoupit, pod trestem propadnutí, dokud koruna nebo vyzyvatel nepovolí nebo nepadne. Pod mrtvým sluncem, jak odpovídali první králové.

Vyjdou prostovlasí, oba v černém.

Kazimír už mluví — dueluje tak, jak dělá všechno, konverzačně, hedvábí přes čepel. Slova z galerie neslyším. Nepotřebuji je. Přečetla jsem jeho spis.

Lucián neposlouchá. Cítím to skrz pouto, tu jeho nesmírnou chladnou pozornost, která neutrácí nic. Nespal, sotva se nakrmil, šest dní držel hladovějící město pohromadě jen holým jménem — a nic z toho není vidět, protože má za sebou čtyři sta let toho, jak nic nedat najevo, ale já mám jeho tep za svými žebry a vím, co ten týden stál. Bojuje z jistiny a při tom šidí gravitaci.

Čepele se zkříží a ten zvuk oběhne amfiteátr jako udeřený zvon.

Je lepší. Vidím to i já, a celé mé vzdělání v šermu je sklep plný písku a únikových cest. Kazimír bojuje krásně, jako muž předvádějící šerm; Lucián bojuje jako muž, který uzavírá účty — žádné okázalosti, žádný hněv, každý úder jako jednou linkovaný řádek v účetní knize. Je lepší, vyhrává, Dvůr se ve tmě naklání dopředu—

Měsíc se zavře přes slunce.

Úplné zatmění. Mrtvé slunce — černý kotouč v kruhu studeného ohně, a pod ním prskají pochodně, a tři sta lidí udělá znamení proti tmě, a každý upír na terase se napřímí, protože tohle je jejich hodina, koupená jednou za století.

A v té náhlé tmě to ucítím.

Spálený med.

Sladký, ožehnutý, nesprávný — pach z účtárny, kouřící se čelist vraha, a přichází z kruhu, z olejnatého lesku, který teď ve světle koróny vidím jet po Kazimírově čepeli, a já pochopím celý jeho týden na jeden nádech: banky nikdy nebyly plán, byly to továrna. Nekupoval si věrnost čistou krví. Rafinoval jed a zkoušel dávky, na městě.

Křik je zbraň. Miř jím.

„ČEPEL!“ Můj hlas prolétne amfiteátrem jako šíp, z galerie na písek, a Lucián se pohne — pouto se napne, výstraha dorazí skrz mou hrůzu rychleji než zvuk — ale souboj je stroj vzdáleností, a on je uvnitř jedné z nich.

Vzdá se smrtící linie, aby se stačil vykroutit, a ošetřené ostří, které mělo otevřít jeho srdce, mu místo toho otevře předloktí.

Škrábnutí. Nitka temnoty.

Stačí to. Vždycky to mělo stačit. K tomu rafinování slouží.

Černé žíly rozkvetou po jeho paži s mečem jako inkoust nalitý do vody, a amfiteátr sleduje, jak se král z Věčné brány — čtyři sta let starý, ani jednou neporažený — zapotácí a zapře čepel hrotem do písku jako hůl a klesne na jedno koleno pod mrtvým sluncem.

Pochodně syčí. Nikdo se nepohne. Obřad je všechny drží: nikdo z krve nesmí vstoupit do kruhu.

Kazimír krouží kolem svého klečícího bratrance, teď už beze spěchu, a konečně pozvedne hlas pro lavice, laskavý až do konce.

„Vezměte na vědomí, že koruna bojovala se ctí,“ řekne do tmy, „a padla jí za oběť. Říše potřebuje krále, kterého slunce nemůže přepadnout, bratranci. Dlouhá noc je jediný poctivý mír, jaký jsme kdy—“

„Obřad pečetí kruh proti krvi,“ řeknu.

Řeknu to hlasitě, jasně, svým písařským hlasem, tím stavěným na předčítání rozhodnutí přes celou síň, a tři sta lidí mi udělá uličku, protože jsme to tak domluvili, a já překročím zábradlí na písek.

„Já nejsem z krve,“ řeknu lavicím a jdu. „Já jsem z inkoustu. Ověřte si statut.“

Kdesi na stařešinských lavicích, ve světle svíček, se jeden velmi starý pomník skoro usměje.

Kazimír se otočí. Světlo koróny najde jeho tvář, a poprvé od chvíle, co jsem ho poznala, na ní hedvábí visí špatně. Podívá se ode mě ke galerii — na tři sta svědků, na lavice, kde si stařešinové podávají zapečetěné stránky řadou dolů, čtou, znehybňují — a já sleduji, jak dělá výpočet, a sleduji, jak mu ten výpočet vyjde špatně, a on se rozhodne, tak, jak se muži jako on vždycky rozhodnou, že účet se ještě dá vyrovnat jedním dalším tělem.

„Přišla jste pro něj přece jen krvácet, písařko?“ Nožový úsměv. „Na Panství je místo.“

„Ano,“ řeknu. K té první části.

Pokleknu v písku před králem z Věčné brány. Zblízka je ten jed zvuk, syčení pod jeho kůží; jeho oči jsou šedé ohně přihrnuté nízko, hasnoucí s nevyrovnanými účty, a i teď, i tady, se jeho zničená paže pohne — aby mě odstrčila, aby na štít odstupu utratila to poslední, co v něm je.

„Věro.“ Popel na uhlících. „Utíkej.“

„Pořád se pokoušíš umřít s otevřenými papíry. Ne, dokud u toho stojím já.“

Nosím u sebe nůž na papír tak, jak jiné ženy nosí sponky do vlasů. Otevře mi předloktí jedním čistým žehnutím — vysoko, hluboko, záměrně, dnes večer žádné obvazy, žádné voskové korálky, žádné chytré záměny, moje vlastní žíla před každou lavicí a každým baldachýnem a Bohem a mrtvým sluncem a vším.

Jedenatřicet žen zabili v tichu.

Tak tohle se stane nahlas.

„Na mé slovo,“ řeknu hlasem, který slyší celá terasa, „dané svobodně. Jak to jedině kdy funguje.“

A přiložím paži k ústům svého muže.

To tažení není nic jako ve věži, nic jako v noci nájezdu. Je to pouto s oběma dveřmi vyrvanými — žár mě opouští jako příliv, teplo přichází do něj jako vpadající jaro, a za mými žebry se naše dva tepy srazí do jedné míry a udrží ji, a černé žíly v jeho paži se zastaví, zachvějí a poběží pozpátku jako inkoust, který se neprolévá, jako cenzorské pruhy vzdávající se svých jmen, jako každá pohřbená věc v tomhle městě, která se zvedá vstříc tomu, co bylo svobodně nabídnuto.

Nad námi měsíc pustí slunce.

Světlo se vrací do světa okrajem napřed — jeho čepel projede amfiteátrem, a Dvůr se hlouběji stáhne pod svou černou matematiku baldachýnů, a soubojová plocha nemá baldachýn žádný.

Kazimír to pochopí půl vteřiny předtím, než to dosáhne k němu.

Rozeběhne se k lavicím, do stínu své vlastní frakce — a jeho vlastní frakce se podívá na zapečetěné stránky ve svých rukou, na ten klikatý podpis, který se klaní sám sobě na lístku za lístkem, a stáhne baldachýn zpátky.

Věrnost koupená čistou krví vydrží přesně do chvíle, kdy slunce položí otázku.

Světlo ho dostihne na okraji kruhu. Nehoří tak, jako hořeli mrtví z účtárny; je starý a silný, a je to horší, kouř z něj stoupá jako ohořívající podpis, a jednou vykřikne — hedvábí, které se trhá — a klesne zabalený do vlastního stínu, živý, zničený, kouřící se, hrabe do písku.

Je to Vojslav, kdo vstane. Vojslav, se zapečetěnou stránkou v ruce, tři sta let zaschlého inkoustu se odlupuje z jeho hlasu.

„Zastiňte ho,“ řekne starý stařešina. „Živého. Rada dluží tomuhle městu jistý počet odpovědí, a můj synovec se právě dobrovolně přihlásil, že je všechny podá. Odveďte ho dolů.“

Šedé stráže odvlečou tu kouřící se věc, která století řídila strach Věčné brány, pryč do tmy, které vždycky věřila, a já se přestanu dívat, protože za mnou, uprostřed otevřeného písku, se se světlem něco děje.

Je to on.

Lucián Dravský se zvedne do vracejícího se slunce.

Celý. Nespálený. Ve dne. Černé žíly pryč, má krev v něm zpívá — cítím ji zpívat, pouto ten vjem nese zpátky ke mně jako ozvěna, která se vrací proměněná — a ráno ho pojme tak, jak malíř pojal Auralii: plně, a zlatě, a doopravdy. Král z Věčné brány stojí uprostřed svého Dvora pod otevřeným nebem znovuzrozeného poledne, a lež čtyř set let umírá před každým, komu byla vyprávěna.

Ticho je naprosté.

Pak Sluneční terasa Citadely z Věčné brány — stařešinové a lordi, baldachýny a svit pochodní, mladí i prastaří i vyděšení — poklekne.

Ne před ním. Vidím to z písku, jasně jako vodoznak. Každá sklopená hlava je natočená k ženě klečící v kruhu s otevřenou žílou a inkoustem na prstech.

Dvůr, který mě založil pod nic, klečí před písařkou.

Lucián nepoklekne.

Překročí písek tak, jak překročil hodovní síň, jak překročil zábradlí baziliky — jako by odstup byl jen fáma — a přece klesne na jedno koleno, ale ne aby poklekl: aby mi ovázal krvácející paži hedvábím utrženým z králova vlastního rukávu, úhledné, překrývající se závity, polní chirurg jediného pacienta.

„Žádné rukavice,“ řekne. Jeho hlas není pevný. Nic na něm není pevné, a je to nejkrásnější, jak jsem ho kdy viděla.

„Žádné rukavice,“ řeknu.