První upír zemře za soumraku druhého dne, v účtárně v Lucernové ulici, dva doušky do sklenice krve z banky.

Do půlnoci je jich dalších devět. Do dalšího soumraku dvaadvacet, a dvorní lékaři už mají pro to, co vidí, jméno, a to jméno vyprázdní ulice.

Úsvitový jed. V krevních bankách. V zapečetěných, zaklínaných, Dvorem licencovaných krevních bankách, které živí každého upíra ve Věčné bráně, jenž je příliš níže postavený, příliš zákona dbalý nebo příliš moderní na to, aby lovil.

Město zadrží dech, a pak rozkvetou pamflety.

Do rána jsou všude — přibité na dveře bank, naváté ve strouhách jako šedý sníh. ÚSVIT PRO EVERSGATE. STÁDO KOUŠE ZPĚT. Hrubé dřevorytové slunce, ta drobná znamení Řádu na zápěstí, inkoust ještě lepkavý.

Nalezené u každé otrávené banky. Jak příhodné. Jak čitelné.

Dvůr nečte pamflety pozorně. Dvůr je čte tak, jak čte strach — jednou, nahlas. Páni, kteří tenhle týden přišli o služebnictvo, žádají, aby byl Ashway obklíčen. Hlídky se u bran lidské čtvrti zdvojnásobí. Kdesi tam dole moje sestra pere prádlo za dveřmi bez závory.

Zbytek udělá hlad. Zapečetěné banky znamenají hladovějící upíry, a město hladovějících dravců je účetní kniha, kde každá kolonka míří do červených čísel.

A po celou tu dobu je lord Kazimír velkolepý.

Otevře své soukromé sklepy — čisté zásoby, vlastní stáda, velkoryse nabídnuté každé domácnosti v nouzi. Financuje vdovy z Lucernové ulice. Radí ke klidu, ke zdrženlivosti a k rázným opatřením, v tomto pořadí, tímto hlasem.

Otráví studnu, pak prodává vodu. Skoro musíte obdivovat to účetnictví.

Lucián drží linii oběma rukama. Zákazy vycházení místo obklíčení. Příděly z vlastních korunních zásob. Ze šesti dní se stanou pět, z pěti čtyři, zatímco stojí v kouři a rozmlouvá hladovým lordům z toho, aby vypálili ulici mé sestry, a pouto brní jeho vyčerpáním — jinovatka za mými žebry, studená a stálá. Utrácí sílu, kterou bude potřebovat pod mrtvým sluncem, a Kazimír ho k tomu utrácení nutí, a každý, kdo předstírá, že jde o pamflety, ten výpočet vidí.

Já dělám, co dělám.

Čtu pamflety pozorně.

Papír je přiznání, které neví, že mluví. Podržím leták ÚSVIT proti lampě, a světlo řekne: žebrovaný papír, jemné vodicí čáry, půlměsícový vodoznak se zářezem ve spodním cípu.

Ten vodoznak znám tak, jak sedláci znají mraky.

Papír z citadelského mlýna. Vydání Rady. Poslední žádanku jsem katalogizovala sama, druhý týden tady — čtyři rizy do cenzorské kanceláře, vydané pod klikatým rukopisem jistého správce.

Řád úsvitu tiskne svou žluč na řeznický odpad a na papírovinu laciných modliteb. Netiskne na vlastním žebrovaném papíře Rady, s vlastním vodoznakem Rady, ledaže by někdo s klíčem od Citadely chtěl, aby vinu rychle svalili na fanatiky.

Ta léčka je vnitřní. Ta léčka je podepsaná, pokud umíte číst stránku proti světlu.

„Potřebuju žádankové knihy,“ řeknu Serafína, která je teoreticky suspendovaná a fakticky nesuspendovatelná. „A příjmové knihy bank. Dodávky, pečeti, podpisy — jed se někam dostal, a ať se dostal kamkoli, někdo to podepsal.“

„Příjmové knihy zabavili. Důkazy vyšetřování Rady.“ Její úsměv je tenký jako hřbet nože. „Založené, Věro. Všechno v tomhle městě nakonec skončí založené.“

„Pak víme, kde to bydlí. Všechno je někde podepsané. To je celé tajemství světa.“

Odejde na svou neoficiální obchůzku. Já zůstávám vzhůru s pamfletem a poznámkami a jednou svíčkou a stavím papírovou stopu tak, jak se staví oblouk — kámen po kameni, dokud neunese váhu.

Svíčka zaprská.

Ne knot. Průvan.

Neslyšela jsem dveře. Dveře už neslyším nikdy — cítím místnost, tak, jak mě to naučil, aniž mě to učil, a místnost změnila tvar.

Zvednu oči.

Mezi mnou a dveřmi je muž.

Má na sobě černou a krvavě rudou královské stráže.

Nůž je jediná věc, která k jeho uniformě nepatří.