Rada se radí jedenáct hodin, což je pro tvory s věčností k utracení prakticky úprk.

Serafína mi přinese verdikt za soumraku, čte z poznámek, protože chce ten jed předat úplně přesně.

„Znesvěcení pozůstalosti nevěsty Dvora. Podezření ze špionáže proti Úmluvám. Obřad důkazu platí — deset let tě nemohou znovu přezkoušet, v tom jsi měla pravdu — ale ten deník jim dává důvod prohlásit vyvolení za podvodně získané. Příkaz k převzetí do vazby je sepsaný. Zítra za soumraku si tě Rada odvede k výslechu.“

„K výslechu,“ řeknu.

Obě známe rodokmen toho slova. Jedenatřicet žen. Rozlehlé zahrady.

„On to zastaví,“ řekne Serafína, bez velkého přesvědčení. „Zastavil ten výnos na schodech.“

„Ten výnos na schodech zdržel. To je rozdíl, a Rada ho zná líp než kdokoli jiný. Tři sta let ho ohrazují zákonem, protože nikdo živý ho nedokáže ohradit ničím jiným.“ Podívám se na své ruce. Inkoustové skvrny. Jeden obvaz. „Z tohohle vedou jedny dveře. Obě víme které.“

Serafína je dlouhou chvíli tichá.

„Zákon o nároku,“ řekne. „Osoba nárokované choti náleží koruně. Výnos Rady se jí nesmí dotknout — dotknout se jí znamená vést válku proti trůnu samotnému. Je to nejstarší zeď v celém právním městě.“ Vydechne. „A on to neudělá.“

„Kvůli tomu druhému zákonu.“

„Edikt Svornosti.“ Ústa se jí zkřiví. „Schválený před třemi staletími, hned po jistém požáru domu, o kterém nikdo nemluví. Žádný král nesmí spoutat choť. Vydávali to za smutek. Bylo to vodítko. Nárokovat si tě není jen štít, Věro — je to vzkaz Radě, že jejich oheň nezabral, a strhne to vodítko přímo před nimi. Není to svatba. Je to vyhlášení.“

„Četla jsem to.“ Samozřejmě že jsem to četla. „Trestní klauzule je proti panujícímu králi nevymahatelná. Museli by projít celým Dvorem.“

„Trestní klauzule,“ řekne Serafína, „nikdy nebyla určena pro krále. Je vymahatelná proti choti.“

A je to tady. Každá cesta z té komory končí v zahradách.

Až na to, že zítřejší cesta tam končí tak jako tak, na základě výnosu, podle plánu — a tahle má aspoň kolem sebe zeď, a uvnitř válku, a jeho.

Vstanu a stáhnu si rukavice.

„Věro,“ řekne Serafína. „Věro. Přísahal proti tomu. Nikdy se tě nedotknout — to je celá architektura toho muže.“

„Já vím. Jdu podat námitku.“

Schody věže mají šedesát pater a já vystoupám každé jedno z nich, protože k některým věcem byste neměli dorazit vysypaní z nějakého udýchaného stroje. Stráže u jeho dveří se na mě podívají — nevěsta, soumrak, holé ruce — a ustoupí stranou, a já se budu léta ptát, jaký trvalý rozkaz to umožnil.

Je u okna, samozřejmě. Město, tma, mapy se špatnými názvy ulic.

„Ten příkaz k vazbě,“ řekne, aniž se otočí. „Mám čas do zítřejšího soumraku, abych křídlo Rady v téhle Citadele vypálil až po základy. Rozhoduji se, kterým schodištěm začít.“

„To je válka. Přišel bys o Úmluvy, a s nimi o město. Ashway hoří první — vždycky hoří první. Sám jsi mi to řekl: nevěsty mizí potichu. Pradleny taky.“

„Pak jsem venku, Věro.“ Otočí se a led je pryč. Je to jen on, a žal s jedenatřiceti jmény, sahající po peru, aby připsal dvaatřicáté. „Jsem venku od okamžiku, kdy Kazimír položil tu knihu na stůl. Nezbyla žádná zdržovačka, žádný obřad, žádná přednost. Postavil jsem ti štít z odstupu a oni ti ho po prkně odargumentovali pryč, a já—“ jeho hlas klesne do písařského rejstříku, o kterém teď vím, že v něm chová své zoufalství, „—já se budu dívat, jak se to děje znovu.“

„Jsou jedny dveře.“

Místnost naprosto znehybní.

„Ne.“ Ploché. Konečné. Čtyři sta let ne.

„Edikt se proti tobě nedá vymáhat, a jakmile to bude hotové, výnos o vazbě zemře. Celý jejich stroj běží na tom, že jsem ničí. Udělej ze mě něčí.“

„Nevíš, oč žádáš.“

„Jsem jediný člověk v téhle Citadele, který přesně ví, oč žádá.“ Přejdu místnost. Ustoupí o půl kroku — král z Věčné brány, couvající před písařkou. „Přečetla jsem Edikt, zákon o nároku, liturgii i poznámky na okrajích. Vím, co to pouto dělá. Vím, že se nedá zrušit. Vím, co Rada dělá ženám s mou krví, a věděla jsem to, když jsem stoupala po tvých schodech.“

„Přísahal jsem—“

„Sám sobě. Přísahal jsi sám sobě, Luciáne, přes mou hlavu, pět let předtím, než jsem věděla, že existuješ. To není přísaha. To je chyba v evidenci.“ Jeho dech udělá tu věc, to zaškobrtnutí, to skoro. „Pořád se rozhoduješ za mě. Desátek, odstup, štít, podmínky mé vlastní záchrany. Každý muž a každý úřad v mém životě rozhodl, co má mé slovo cenu, aniž se mě na to jedinkrát zeptal. Ty jsi jediný, kdo kdy přečetl všechno, co jsem napsala — tak zrovna ty bys to měl vědět.“ Hlas se mi zlomí a já ho nechám. „Mé slovo je ta jediná věc, která byla vždycky jen a jen moje. Tady je. Volím tohle. Volím tebe. Darováno svobodně. Zeptej se mě.“

„Věro—“

„Zeptej se mě.“

Čtyři sta let tohohle muže poslouchalo všechno kromě východu slunce, a já sleduji, jak se poddá jedné prosbě.

„Vezmeš si mě?“ zeptá se král z Věčné brány — tiše, strašlivě, jako muž, který předává klíč od vlastního trezoru. „Choť. Nárokovaná. Má — a já tvůj, což je klauzule, kterou Radu ani jednou nenapadlo zakázat, protože je nikdy nenapadlo, že by ji král nabídl.“

„Ano,“ řeknu. „Dosvědčeno. Zpečetěno. Ano.“

Překročí prostor mezi námi tak, jak překročil hodovní síň.

Jako by odstup byl jen fáma.

První polibek je jaro lámající zimu — ledové kry se pouštějí, celá zamrzlá řeka jeho bytosti se pohne naráz, a pod tím něco teplejšího, než mu dovoluje kterékoli pojednání. Jeho ruce rámují mou tvář, jako bych byla originální dokument. Nenahraditelný. Zacházet odpovídajícím způsobem.

„I o to kousnutí,“ řekne proti mým ústům, „se žádá. Pokaždé. Právě to znamená, právě to znamenalo vždycky. Nic vzatého.“

„Zeptej se.“

„Věro.“ Mé jméno ve staré abecedě, a otázka uvnitř něj.

„Ano.“

Světlo svíček, a mapy města se špatnými jmény přihlížejí, a jeho ústa putují po mé čelisti, po mém hrdle, beze spěchu jako archivář s posledním rukopisem na světě. To jeho škrábnutí. Můj tep se zvedá vstříc jako inkoust ke krvi.

To kousnutí, když přijde, není nic, pro co bych měla jazyk, a to katalogizuji jazyky.

Jasný bod bolesti, jako říznutí od papíru — samozřejmě, samozřejmě že to bude tohle — a pak se ten bod otevře a není to bolest, je to příchod, jsou to dveře, za kterými jsem stála celý život, odemykající se z obou stran naráz. Pouto nebrní. Zvoní. Dva tepy v jedné hrudi, můj rychlý, jeho pomalý, honí se navzájem přes čtyři oktávy a nacházejí stejnou míru, a jeho paže pevně kolem mě, a mé ruce v jeho vlasech, přidržující si ho k vlastnímu hrdlu jako slib, který odmítám nechat kohokoli z nás porušit.

To, co si vezme, je malé. To, co vrací, skrz ten zvon — teplo vrácené jako úžas, hlad vrácený jako úcta, čtyři sta let zavřených oken otevírajících se patro po patře — malé není.

Zbytek noci nechám mimo záznam, když dovolíte. I sama před sebou si nechávám jen střípky, protože v celku je toho příliš: svíčka dohořívající kdesi před úsvitem. Jeho váha, opatrná a pak neopatrná. Mé jméno, znovu a znovu, hlasem, ve kterém už nikde nezůstal led. Ta směšná něha čtyři století starého muže, který zjišťuje, že se mu ruce dokážou třást.

Dva tepy, jedna míra.

K ránu se vynořím ze spánku a najdu ho vzhůru, jak sleduje závěsy s výrazem, který konečně, docela poznávám.

Naděje. Vyděšená sama ze sebe. Založená pod ničím, protože ji nikdy nebylo kam uložit.

„Rozhrň je,“ řeknu.

Slunce vyjde nad Věčnou bránou tak, jak vyšlo desettisíckrát od chvíle, kdy to naposledy viděl.

Stojí u okna a světlo po něm šplhá — ruce, hruď, hrdlo, tvář — a tentokrát v něm není žádný šíp, žádné blouznění, žádná pochyba, za kterou by se schoval, jen ráno přicházející na kůži muže, který jediný obraz poledne uchoval jako tajemství pod vlastním domem. Sleduje celý východ slunce až do konce, aniž se pohne, první, který za čtyři sta let sledoval až do konce.

A pak se král z Věčné brány zasměje.

Nikdy jsem ho neslyšela smát se. Vsadila bych celý archiv, že nikdo živý ho neslyšel. Je zrezivělý a užaslý a naprosto nekrálovský, smích chlapce, který kdysi znal vůni chleba a rozpáleného kamene, a rozloží mě to, a já tam stojím ve vypůjčené dece a šklebím se jako blázen a zakládám ten zvuk pod uchovat. Stálá sbírka. Nikdy nepůjčovat.

A přesně tehdy začne bušení.

Ne na naše dveře. Dole — na nádvoří. Zvuk padací mříže a bot v útvaru a heroldova hlasu, který rozdírá ráno slovy jako z rozkazu shromážděné Rady a Soud Dvora a nechť se všichni dostaví.

Dojdeme k oknu spolu.

Nádvoří je plné šedé. Stráže Rady, seřazené do řad kolem postavy, kterou spoutávají — zdatně, obezřetně, tak, jak spoutáváte něco, čeho se bojíte — do stříbra.

Uniforma v černé a krvavě rudé. Čelist s jizvou. Nebrání se.

Serafína.

Heroldův svitek se rozvine jako jazyk: kapitánka stráže, obviněná ze spiknutí za účelem zfalšování Obřadu důkazu, bude souzena před shromážděným Dvorem, spolu se všemi záležitostmi týkajícími se osoby a původu nevěsty — soud svolán na návrh lorda Kazimíra Dravského.

Vzali mi tu, kdo mi rozmisťovala svědky. Kdo mi kreslila rotace. Mou přítelkyni. To jediné vlákno včerejší velezrady, které vůbec někam vede, a vede skrz ni k Nele.

Serafína vzhlédne.

Přes šedesát pater rána, spoutaná ve stříbře na nádvoří plném nepřátel, najde mé okno, jako by vždycky věděla, kde je, a její zakrvácená ústa vytvoří jedno slovo, a není slyšet žádný zvuk, a já ho stejně slyším.

„Utíkej.“