Nesla jsem tu vizitku domů v kapse kabátu, kde vážila zhruba jednoho federálního agenta a čtyři slova.

Zeptej se ho na Oděsu.

Tohle jsem tehdy o sobě věděla: neděsím se předem. Předtucha je úrok placený z dluhu dřív, než přijde účet. Já dělám konfrontace, nejlíp v kuchyni, nejlíp ozbrojená čajem.

Přišel domů v devět. Měla jsem uvařený čaj a vizitku ležící lícem nahoru na lince mezi námi, což se v tomhle manželství počítalo za formální předvolání.

Nikolai ji přečetl, aniž se jí dotkl. Pak přečetl mě.

„Přišla za tebou do restaurace.“ Ne otázka. Poznámka na později, uložená pod něčí jméno v té účetní knize za jeho očima.

„Nabídla mi čisté jméno v čistém státě,“ řekla jsem. Nalila jsem dva šálky. „Odmítla jsem. Pak mi dala dárek na rozloučenou.“

„Jaký?“

„Oděsu.“

To slovo dopadlo tak, jak jsem od tři čtvrtě na deset toho rána věděla, že dopadne. Ne jako překvapení. Jako účet, který osm let čekal a konečně se sunul pode dveře.

Pomalu se posadil naproti mně. Vypadal, poprvé od příběhu o sklepě, na každý den svého věku.

„Můžeš se mě neptat na nic,“ řekl tiše, „a zůstat tou ženou, která to neví. Existuje verze tvého života, kde tohle za něco stojí.“

„Jednou jsem tě zašila, aniž jsem se ptala na tvoje jméno,“ řekla jsem. „To byla poslední propustka zdarma a tu jsi utratil. Poproš mě o čaj. Vyprávěj mi o Oděse.“

Tak mi to pověděl.

Bylo mu šestadvacet. Dědic stroje, který od dětství uctíval tak, jak chlapci uctívají otce — auta, zbraně, vodka, peníze pohybující se ve tmě. Ošklivé, řekl, ale ošklivé s pravidly. Vory měli zákony starší než carové: nesáhneš na nevinné, neprodáš to, co dýchá.

Pak stroj dostal novou obchodní linii a v manifestech stálo ryby.

„Nebyly to ryby,“ řekla jsem.

„Nebyly to ryby.“

Kontejnerová stání z Oděsy. Papíry přes tři vlajky. Náklad, který se nalodil se jmény a přistál jako čísla. Ženy. Dívky. Některé mladší, než je teď tvoje sestra — řekl to stejně plochým hlasem jako zbytek, a ta plochost byla to nejhlasitější v místnosti; byl to zvuk muže, který svým hlasem podpírá zeď.

„Jeden manifest jsem našel náhodou,“ řekl. „Druhý jsem šel hledat. Třetí jsem ukradl a jeden z otcových mužů mě s ním chytil v docích a vrazil mi sem nůž“ — dotkl se, aniž se podíval, té hvězdy pod klíční kostí — „a já utíkal, krvácel a spadl poklopem jedné malé české restaurace, do jediné čisté místnosti v Praze.“

Moje polévka. Jeho krev. Vlk na bedně.

Zašila jsem muže, který se snažil potopit otcovy lodě s otroky, nakrmila ho a nikdy to nevěděla.

„A když ses uzdravil?“

„Šel jsem za otcem.“ Otočil šálek o čtvrt otáčky. „Položil jsem mu manifest na stůl. Poprosil jsem ho — pořád jsem prosil, rozumíš, bylo mi šestadvacet, byl to můj otec — poprosil jsem ho, ať tu linku zavře. Zasmál se. Ne krutě. To chci, abys pochopila, Milo. Zasmál se tak, jak se muž směje chlapci, který říká, že déšť je nespravedlivý. Řekl mi, že maso je nejstarší náklad, co existuje, a jediný, který se naloží sám.“

V kuchyni bylo naprosté ticho.

„Tak jsem příští neděli, na jeho lodi, jeho vlastní zbraní z jeho vlastního šuplíku, dvakrát vystřelil otci do hrudi a jednou skrz manifest.“ Konečně vzhlédl, šedé oči vyrovnané, nabízel mi to celé, bez slevy. „Reisová to má skoro správně. Centrála to obvykle má. Zabil jsem Maxima Volkova. Zabral jsem jeho křeslo dřív, než vychladlo, potopil jeho linku, spálil papíry za tři lodě — a ženy, které byly ten týden na vodě, sešly v Rotterdamu na břeh s hotovostí a čistými doklady, a každý rok na jeho narozeniny nezapaluju svíčku.“

„A tvůj kodex,“ řekla jsem pomalu, „ten, nad kterým tvoji muži reptají. Žádné ženy. Žádné děti. Nic, co dýchá.“

„Není to kodex, ať mu u stolu říkají jakkoli. Je to náhrobek.“ Hlas mu zůstal vyrovnaný a ruce ne. Poznamenala jsem si to tak, jako si poznamenávám všechno: jeho ruce, zase. Vždycky jen jeho ruce. „Stará garda přišla tím dnem, kdy jsem zasedl do křesla, o jedenáct milionů ročně. Říkají tomu Koljova slabost. Můj strýc osm let obchází s kloboukem mezi muži, kterým chybí ty peníze, a teď je klobouk plný, a jsme tady.“

Podívala jsem se na svého manžela — vraha, krále, čtyřiatřicetiletého, na chlapce, který radši vykrvácel skrz moje prkna, než by nechal ryby zůstat rybami — a udělala jsem aritmetiku, kterou jsem počítala od chvíle, kdy si šedý kostým sedl v mé kuchyni.

Reisová ho chtěla za vraždu.

Ta vražda byla to nejlepší, co kdo v té rodině kdy udělal.

Vstala jsem, obešla linku, vzala jeho obličej do obou dlaní — jeho řada; fér je fér — a cítila, jak se napíná, jako by verdikt mohl ještě dopadnout na obě strany, jako bych ještě mohla být tou jedinou zdí, která nevydrží.

„Bylo ti šestadvacet,“ řekla jsem, „a byl jsi sám, a udělal jsi to stejně. Osm let stojíš na té lodi, Nikolai. Pojď dovnitř.“

Neplakal. Mužům jako on to vytrénovali při teplotách, které nechci znát. Ale přitáhl si mě a držel se tak, jak se držíte zábradlí v nečase, a my stáli v naší kuchyni dlouho, a nebylo na tom nic papírového.

To bylo v úterý večer.

Předvolání přišlo v úterý v noci, protože moje rodina a úterky jsou prokletá řádka v účtech, a protože Sergei Ivanovič nestrávil osm let obcházením s kloboukem, aby plýtval momentem.

Stůl se sešel nad restaurací na naší vlastní třídě — samovary, cigarety, zadní místnost, která předchází každý zákon, který jsem kdy dodržela. Dvanáct mužů. Zlaté zuby, mrtvé ruce, čaj ve sklenicích se stříbrnými držáky. V čele, prastarý a napůl slepý a poslouchaný jako písmo: vor jménem Efim, který si odseděl devatenáct let ve třech zemích a díval se na každého, jako by rozhodoval, jakou by měl cenu ve vězeňské měně.

Manželky ke stolu vorů nechodily. Manželky ke stolu vorů nechodily nikdy.

Já ke stolu vorů přišla.

Nikolaie něco stálo mě tam přivést — sledovala jsem, jak se to, co ho to stálo, přelilo přes dvanáct tváří — a udělal to stejně, moje ruka na jeho paži, jeho hlas mdlý jako mléko: „Na můj dům byl spáchán útok. Můj dům odpovídá. Tohle je můj dům.“

Sergei vstal, aby promluvil, stříbrný a zarmoucený, smuteční řeč v hedvábném obleku. A ach, byl dobrý.

Pakhanův klub, vyloupený pakhanovými vlastními klíči. Pakhanovy spisy, na útěku. Pakhanova nevěsta — půvabná dívka, to nikdo nezpochybňuje — cizinka, prověřující rodinné papíry při světle lampy; kdo ví, co četla, komu to řekla? Kriminalistka, spatřená, jak se právě dnes ráno prochází do její restaurace. Opuštěné staré pořádky, peníze krvácející po třech procentech — použil moje číslo, moje tři procenta, a krev mi ztuhla, protože to číslo žilo přesně na dvou místech: v mém telefonu a v trezoru kanceláře mého manžela.

Místnost se obracela. Bylo to cítit, jako hrnec vývaru přicházející z varu.

„Dům teče,“ dokončil Sergei smutně, s rozpřaženýma rukama. „Bratři, nemám z toho radost. Ale dům, který v tomhle řemesle teče, utopí každou rodinu u stolu, a já žádám jen to, co žádá náš zákon: aby byl dům uveden do pořádku. Jedním způsobem.“ Nechal to viset. „Nebo tím starým.“

Efimovy mléčné oči našly mě — mě, ne mého manžela — s neuspěchaným záměrem muže, který vše přežil díky tomu, že věděl, kam se dívat.

„Manželka čte papíry,“ řekl. Hlas jako usazující se štěrk. „Tak. Ženo. Co ten papír říká?“

Dvanáct mrtvorukých mužů čekalo, jestli omdlím.

„Papír říká, že ten únik má jízdní řád, starosto,“ řekla jsem, klidná jako v kuchyni, ve své špatné naštvané ruštině, a sledovala, jak sebou půlka stolu škubla, když slyšela z mých úst svůj vlastní jazyk. „Každá krádež v téhle rodině se vejde do jednoho rozvrhu a rozvrh je jenom přiznání se sloupci. Přineseme vám muže, kterému patří. Jménem.“

Ticho. Někde pod námi dýchalo restaurační větrání.

Pak se Efim zasmál — dvě suché slabiky, jako lámající se klacíky — a namířil sklenku čaje na Nikolaie.

„Mluví jako účetní s nožem,“ řekl. „Kde byla čtyřicet let?“

Ale hlasování bylo hlasování. Staří muži, staré peníze, starý strach a Sergeiův klobouk kolující naposledy pod stolem, kam klobouky patří.

Efim to vynesl, protože písmo vynáší samo sebe.

„Přiveď tomu stolu krysu do neděle, Nikolaji Maximoviči. Jeho jméno, jeho důkaz, jeho osobu. Nebo výzva tvého strýce platí a sejdeme se v kruhu jako naši otcové.“ Sklenka čaje dopadla jako soudcovské kladívko. „V neděli.“

Venku voněla třída solankou a cukrem a oceán si dál hleděl svého a manželova ruka mi klidně spočívala na zádech, což bylo přesně to, podle čeho jsem věděla, že by klidná být neměla.

Pět dní na nalezení jedné krysy v rodině vlků.

Bylo úterý.