Lukáš Kovář

„Kde máš přítelkyni?“ zeptala se moje matka, lžíci v půli cesty k ústům.

Strnul jsem.

Většinu dní si nepamatovala ani moje jméno. Říkala mi Daniel — jménem mého otce — v devíti případech z deseti. Už nevěděla, kdo jsem. A přesto… pamatovala si ji.

„Lídu?“ zamrkal jsem.

„Lídu,“ usmála se matka. „Víš, je krásná.“

Tiše jsem přikývl. „Ano, mami.“

„Neměl bys ji ztratit. Je to diamant.“

Znovu jsem přikývl a polkl knedlík, který se mi usadil v krku. „Já vím.“

Každý den od chvíle, co otec zemřel, jsem si udělal čas na večeři s matkou. Ať se dělo cokoli. I když byly zasedačky v jednom ohni a akcie padaly — přijel jsem sem.

Ale ona se z toho nikdy nevzpamatovala. Ne doopravdy. V den, kdy se dozvěděla, že táta je pryč, se v ní něco zlomilo. Plakala celé dny. Zamkla se v pokoji. A pak… začala zapomínat věci. Nejdřív maličkosti. Pak lidi. Pak sebe samu.

Snažil jsem se, opravdu snažil. Najal jsem nejlepší doktory. Nejlepší terapeuty. Ale nakonec jsem musel postavit tohle křídlo. Tenhle soukromý, tichý prostor, kde mohla být v bezpečí. Kde mohla pořád být sama sebou, i když už nevěděla, kdo to vlastně je.

Ani já jsem se z jeho smrti nikdy nevzpamatoval.

Viděl jsem, jak se to stalo — jak ho zastřelili, jak vykrvácel přede mnou v autě. Obchod, který se zvrtl. A v tu chvíli mi bylo jednadvacet a na ramena mi spadla váha miliardové firmy.

Je to osm let. Naučil jsem se přežít. Vést. Být nemilosrdný. Protože život druhé šance nedává.

Matka dojedla a já taky. Pomohl jsem jí do postele, políbil ji na tvář a jemně ji objal.

„Zítra zase přijdu,“ zašeptal jsem.

Slabě se usmála. „Tak jsi vyrostl, Lukáši.“

Zasmál jsem se. „Jo?“

„Pamatuješ, jak sis slepil obočí k sobě, protože sis myslel, že tím přestane růst?“

Vážně jsem se rozesmál. „Bylo mi šest.“

„To bylo naposledy, co se tvůj otec smál tak, až mu tekly slzy.“

Usmál jsem se. Takové chvíle — prchavé vzpomínky — pro mě znamenaly všechno. Připomínaly mi, že někde v její rozbité mysli pořád žijí střípky ženy, která mě vychovala.

Přikryl jsem ji a zašeptal: „Dobrou noc, mami.“

Pak jsem se vrátil k autu a pomalu vydechl.

Jak jsem usedl za volant a rozjel se, zabzučel mi telefon. Lída.

„Pane Kovář,“ ozvala se, hlas tichý, ale napjatý. „Mám pro vás novinku a nevím, jak to přijmete. Takže… jste někde v bezpečí? No víte, pro případ, že byste… nevím… praštil do zdi?“

Zamračil jsem se. „Lído, nemám čas na tvoje hlouposti. Co je?“

„Dávám výpověď.“

Dupl jsem na brzdu. Auto za mnou zatroubilo tak, že jsem skoro vystrčil prostředníček. „Co tím sakra myslíš, že dáváš výpověď? Jako… za tři měsíce? Musíš mi poslat formální výpovědní dopis.“

„Už jsem to udělala,“ řekla naprosto klidně.

„Kdy?“

„Právě teď.“

Zavrčel jsem. „Lído, nemáš žádné zvláštní zacházení. Jsi jako všichni ostatní.“

Povzdechla si. „Já vím. Ale tohle je tak trochu… naléhavé. Nemůžu se vrátit.“

„Jak to myslíš, že se nemůžeš vrátit z Chorvatska? Letadla existují. Mám ti nějaké poslat? Můžu pro tebe přiletět, jestli chceš. Je tohle nějaký dramatický způsob, jak požádat o odvoz?“

„Ne. Tak to nemyslím,“ řekla. „Myslím to tak, že se opravdu nemůžu vrátit. Vdávám se. Musím tu zůstat.“

Tupě jsem zíral na palubní desku.

„…Vdáváš?“ zopakoval jsem. „Někoho jsi potkala v letadle? Byla to láska na první pohled v jedenácti kilometrech nad zemí? Co se to sakra děje, Lído?!“

„Nebojte, pane Kovář,“ řekla mírně, ale rozhodně. „Našla jsem za sebe náhradu. Je opravdu dobrá. Pošlu jí všechno a perfektně zapadne.“

„O to vůbec nejde!“ vyštěkl jsem. „Nemůžeš mě jen tak nechat ve štychu! Tohle není žádný krám s banány. Jsou tady pravidla. Postupy.“

„Já vím,“ řekla. „Opravdu jsem to chtěla udělat správně. Ale nemůžu. Tu možnost nemám.“

„…Nutí tě k tomu někdo, Lído? Někdo tě nutí tohle říkat? Je to nějaký šifrovaný vzkaz? Řekni ‚banán je nabitý', jestli potřebuješ pomoc.“

„Cože?! Ne, pane Kovář!“ vykřikla. „Myslím to vážně. Poslala jsem výpověď. Moje náhrada tam zítra bude. To je všechno.“

Nastalo ticho. A pak její hlas — tichý, křehký. „Doufám, že budete mít dobrý život.“

Cvak.

Hovor skončil. Seděl jsem tam a svíral volant tak pevně, až jsem ho slyšel zavrzat. „Co to má sakra znamenat,“ zamumlal jsem.

Otočil jsem auto a zamířil rovnou zpátky do kanceláře. Vešel jsem dovnitř. Práskl dveřmi. Je to fuk. Lída byla jen další sekretářka.

Sekretářek jsou tucty. Nebyla to žádná velká věc. Sedl jsem si za stůl a mumlal si pod nos nadávky. Ale pak jsem uviděl něco, co mě úplně zmrazilo.

Obálku.

Tlustou. Krémovou. Orazítkovanou zlatou pečetí.

Král Group.

Zatnul jsem čelist. Král Group znal každý. Větší než Kovář. Starší. Globální. Nemilosrdná.

Co po mně Kamil Král chce?

Otevřel jsem obálku a rozložil dokument uvnitř. Nebyl to žádný obchod. Byla to smlouva.

Mezi Kamilem Králem a mým otcem.

Očima jsem přejížděl po stránce — každý řádek mě zasáhl tvrději než ten předchozí.

Dohoda mezi Danielem Kovářem a Kamilem Králem…

V případě úmrtí jedné nebo obou stran zůstává ujednání závazné.

…spojení obou impérií prostřednictvím sňatku jejich dětí…

pana Lukáše Kováře a slečny Nory Král.

Zamrkal jsem. Nora… Král? Dcera Kamila Krále, která zmizela? Sňatek?

Co to má sakra znamenat?!