Lída Mareš

„Dobré ráno, slečno Králová. Vaše snídaně,“ řekl řidič s jemným úsměvem a podal mi teplou krabici a můj oblíbený nápoj. „Horká lanýžovo-žampionová pizza s rukolou a extra parmazánem… a váš oblíbený nápoj – ledové karamelové matcha latte, jen s ovesným mlékem, dvě dávky karamelu, extra ledu, jedna dávka espressa.“

„Děkuji,“ řekla jsem a oboje jsem si vzala, zatímco přes chodník zavanul svěží ranní vánek.

Moje lodičky Christian Louboutin zaklapaly na čistém chodníku – červené podrážky ostré a lesklé. Pohybovala jsem se s lehkostí, v každém kroku sebejistota. Sako Balmain mi dokonale obepínalo křivky, elegantně černé se zlatými knoflíky, které zachycovaly sluneční světlo. Pod ním jsem měla krémovou hedvábnou halenku Hermès, zastrčenou do kalhot Chanel s vysokým pasem, ušitých k dokonalosti. Zlatý náramek Van Cleef & Arpels se mi leskl na zápěstí a perlové pecky v uších ladily s jemným náhrdelníkem spočívajícím na mé klíční kosti.

Pryč byly nakřivo posazené brýle. Pryč byl ten beztvarý svetr z nějakého zapomenutého regálu charity. Pryč byla tuhá, laciná černá paruka.

Prohrábla jsem si prsty vlasy – dlouhé, tmavé, kaskádovité vlny, které se s každým jemným pohybem leskly. Moje pravé vlasy. Moje pravá pleť. Můj pravý obličej.

Vklouzla jsem na zadní sedadlo Mercedesu-Benz třídy S a snídani jsem si úhledně položila na středovou loketní opěrku. Kožená sedadla mě objala, jako by si mě pamatovala.

„Těšíte se, že se vracíte domů, slečno Králová?“ zeptal se řidič a pohlédl na mě ve zpětném zrcátku.

Jemně jsem se usmála. „Prosím, říkejte mi Lído. Teď používám jméno Lída Mareš.“

Zasmál se. „Pro mě vždycky zůstanete slečnou Královou.“

Nic jsem na to neřekla.

Jel směrem k letišti, město za námi mizelo. Pomalu jsem ujídala pizzu – teplou, sýrovou a hříšně dobrou. Usrkávala jsem matcha latte a nechala kofein, ať mnou proudí.

Když jsme dorazili, neprošli jsme žádnou bezpečnostní kontrolou ani běžnými odletovými branami.

Auto zahnulo za terminál a proklouzlo soukromou přístupovou bránou přímo na ranvej.

A tam to bylo.

Tryskáč Králových.

Vyleštěný. Elegantní. Působivý. Kov se třpytil v časném slunečním světle. U schůdků čekala letuška oblečená v tmavě modré a zlaté. Usmála se, když jsem vystoupila z auta.

„Vítejte na palubě, slečno Králová.“

Hrdě jsem zvedla hlavu a vykročila po schůdcích nahoru, podpatky mi ťukaly o kovové schody.

Uvnitř tryskáče všechno vonělo po drahé kůži a čerstvých orchidejích. Vedle mého sedadla stála cestovní taška Louis Vuitton – musel ji sbalit Jonáš. Prostor byl čistý, luxusní a chladný – přesně jako život, před kterým jsem utekla.

Posadila jsem se do plyšového krémového sedadla a s nacvičenou grácií překřížila nohy.

A pak vešel on.

Jonáš.

Oblečený v dokonale vyžehleném obleku, vlasy uhlazené dozadu, v ruce iPad a ten samý samolibý úsměv, který jsem vždycky nenáviděla.

„Těšíte se, že jedete domů, slečno Králová?“ zeptal se, když si sedl naproti mně.

Obrátila jsem oči v sloup. „Prosím tě, Jonáši. Nedokázal jsi udělat ani tu jednu věc, o kterou jsem tě požádala.“

Povzdechl si a odložil tablet. „Promiň. Ale musel jsem. A… kromě toho ti tvůj otec neřekl všechno.“

Přimhouřila jsem oči. „Jak to myslíš?“

Jonáš se naklonil dopředu, hlas tichý, vážný.

„Jde o tvého otce. Umírá.“